Když tě nevezmou na medicínu vol. 2


Tento článek jsem původně nepsala pro blog.

Přesto jsem ho uložila a rozhodla se zveřejnit ho. 
Proč? Pro vás. 

Protože přijímačky se blíží, vidím, že z toho šílíte a chci vám ukázat své chyby a druhý pohled na věc.

Jistě také víte, že  do psaní článků dávám velkou část sebe - další důvod ke zveřejnění? Snad ano.

Z celého srdce doufám, že vám aspoň trošku pomůže a díky za ty ohlasy ♥




Jaký byl tvůj nejtěžší moment/období v souvislosti s medicínou (studiem či prací), kdy sis šáhl/a opravdu na dno?

Paradoxně asi nejtěžší moment u mě nepřišel na medicíně, ale těsně před medicínou. Bylo to v souvislosti s tím, že jsem se poprvé na medicínu nedostala. 
Na gymplu jsem měla jiné priority, jako párty s kamarádkami, moc jsem se neučila, spíš jsem tak nějak proplouvala, a když jsem pak před čtvrťákem chtěla začít, absolutně vůbec jsem netušila, z kterého konce to vzít. 

Pamatuju si, jak jsem seděla u babičky, v ruce chemii, konkrétně hybridizace a říkala jsem si něco ve smyslu "a jako... tohle potřebuju nebo ne?", nevěděla jsem, jak na to, tak jsem to hodně odsouvala a soustředila se na úplně jiné věci - tohle dělám úplně typicky pokaždé, když mi něco nejde nebo nevím, nebo mám k něčemu odpor - odsouvám.
Když jsem udělala maturitu, byla jsem opravdu moc šťastná a měla jsem pocit, že všechno musí dopadnout dobře, jenomže jsem se spletla. Přijímačky - největším překvapením pro mě byla chemie, ze které jsem maturovala (na rozdíl od fyziky) a měla jsem úplně minimum bodů. Nakonec jsem se nedostala asi o 6-7 bodů (už si to přesně nepamatuju) a najednou jsem nevěděla, co dělat. Do té doby mi vždycky všechno v životě vycházelo naprosto podle plánu (a co si budem povídat i relativně bez práce).

Na gympl jsem se dostala na průměr, vychytala jsem to v období, kdy bylo málo studentů, základkou jsem prošla téměř se samými jedničkami bez učení, dalším úspěchem byla pro mě hotová autoškola hned na první pokus a taky maturita na samé jedničky - takové ty důležité milníky v životě dítěte a puberťáka, který ví, co chce a jde si za tím, a prostě to třeba tolik nemusí řešit. Vždycky jsem se spíš považovala za šťastlivce, kterému to tak nějak prošlo než za dříče, který si to úplně zaslouží a věděla jsem, že i ten neúspěch jednou přijít musí (a z těch "malých" neúspěchů, jako například z pětky z kombinatoriky apod., jsem si hlavu nedělala, neřešila jsem to).

Najednou se mi ale sesypalo úplně všechno, rodiče mi věřili a od začátku mě podporovali v tom, že pokud budu chtít, můžu medinu zkusit za rok znova, jenomže babičky a ostatní rodina se k tomu postavili tak, jakože na to nemám. Dost lidí mě tímto odepsalo a viděla jsem i tu nepřejícnost a radost z mého neúspěchu - ale možná jsem si to jen domýšlela. Umocněno to bylo i pocitem, že od přítele ségra studovala medinu úspěšně již třetím rokem. 
Nikdy nezapomenu na to, jak strašně smíšené pocity jsem měla. Smutek, zoufalství, závist, vztek - na sebe i na své okolí, záchvaty breku. Řekla bych, že jsem to prožívala spíš vevnitř než navenek, ale každá poznámka i rozhovor o medicíně mě tehdy neskutečně moc bolely. 

Nejhorší bylo léto, kdy se na to každý ptal, každý chtěl vědět, jak jsem teda dopadla a mluvilo se o tom opravdu ve velkém. A protože jsem extrovert, který nikdy neumí držet pusu a všechno řekne z plných plic, vědělo se plošně, že se hlásím na medicínu - ještě když žijete na vesnici. Po tom všem a celé léto mě taky doprovázela zvláštní vyrážka, kterou kožní doktorka nedokázala úplně k ničemu přiřadit, jen odhadovala, že by to mohla být pytiriasis versicolor, ale úplně jistě se jí to nezdálo. Vyrážka se mi ztratila až po čase, kdy jsem si trošku dala do pořádku vnitřní svět.
Jak ses s tím dokázal/a vyrovnat, co ti tenkrát pomohlo? Jak ses ode dna odrazil/a? 

Velkou oporou mi tehdy byli rodiče, přítel a kamarádka. Přes léto mě dovedli na jiné myšlenky a rozptýlili mě. S nimi jsem to nemusela řešit, protože to brali tak, jak to šlo a byli ochotní mě podpořit ve všem, co jsem chtěla zkoušet a nezkoušet dál - nevěděla jsem. . Jisté bylo jen to, že nastoupím v září na obor nutriční terapeut, kam jsem se dostala, protože doma jsem být nechtěla, tehdy jsem ani jinou možnost nezvažovala.

A právě v tom září se to všechno znovu upravilo, hodilo do klidu a do harmonie a všechno bylo zase v pořádku. Začala jsem žít "vysokoškolským" životem, užívat si Kampus, užívat si nové lidi, kontakty a své okolí, bavil mě i nový obor, protože byl ze začátku hodně všeobecný a o výživu se to jen zdaleka otíralo, prostě taková malá medicína a cítila jsem se zase fajn. 

Hrozně mě to motivovalo k tomu, abych se hlásila na medicínu znova, protože jsem věděla, že si na nutričním projdu vším možným, mimo jiné lékařskou chemií (což byla nejlepší možná příprava k přijímačkám vůbec!), biologií (kde se dělala i genetika, takže super opáčko), základy anatomie - v přijímačkovém rozsahu naprosto dostačující a doma mě tedy čekala už jen fyzika.
A nutriční nebyl ta správná cesta, kterou bych se chtěla vydat, o tom jsem byla přesvědčená.

Studium a to, že jsem neseděla doma na zadku a neměla jsem čas na sebelítost (což mi občas fakt jde), mi nalilo novou krev do žil, příval energie. Naučila jsem se učit. Zjistila jsem, že VŠ režim je daleko přijatelnější než SŠ režim - nenáviděla jsem 6-8 hodin v lavici, průběžné testy neustále a pořád, raději jsem se naučila na zkoušky na konci semestru (a ani na nutričním to nebyla žádná sranda, protože jich například v prvním semestru bylo 13), ale hlavně jsem už nebyla tak strašně moc ztracená. 

Od března jsem se aktivně začala učit na přijímačky znova a tentokrát jsem věděla, že i kdyby to nevyšlo udělala jsem pro to maximum a není to tak, že mi to jen spadne do klína a taky jsem věděla přesně, jak na to. Co je důležité, co nee a tak podobně.

Kapitolu s neúspěšnými přijímačkami jsem hodila za hlavu, pustila to a přestala se tím trápit, neuzamkla jsem to někde hluboko do sebe, ale taky bych ráda napsala, že na to nikdy nezapomenu, protože mi to dalo strašně moc a špatná zkušenost - taky zkušenost.

Co sis z toho odnesl/a? Naučil/a jsi se třeba něco nového, co tě posunulo při řešení dalších problémů v budoucnu? 

Naučila jsem se to, že i z "životního" neúspěchu se nestřílí. Že to sice bolí, mrzí, ale je dobré, když to tak je. Když si člověk projde tím kolotočem a všemi těmi emocemi, nakonec najde nějaké řešení, pokud chce a snaží se v životě pokračovat dál, nezakrní jen na tom jednom místě, kde je a  kde se cítí velice, ale velice nespokojený.

Na medicíně jsem se od začátku snažila makat. Zase jsem si začala klást nesmyslné cíle, jako udělat všechny zkoušky / testy / zkrátka všechno napoprvé, "a když to tak nebude, tak uvidíš."
Prvák byl sen, všechno vyšlo podle plánu, anatomie na první pokus - přece nejtěžší a nejhorší zkouška medicíny za mnou, paráda!
Jenže potom přišel druhák a já jsem se jaksi nestihla naučit na zkoušku z histologie a šla tam s tím, že to zkusím, i když neumím 2 poslední okruhy z embryologie. Ústní jsem neudělala. Brečela jsem strašně moc, ale vzpomněla jsem si na všechno tady tohle, co jsem prožila s přijímačkami a řekla si: "Holka, nebuď blbá vždyť máš ještě 2 pokusy, tak o co jde?".

Na přijímačky jsem čekala rok. Teď - na druhý pokus jsem čekala 14 dní. Věděla jsem, že se to naučím,  že mám na to se to naučit, protože jsem to akorát nestihla, neměla jsem pocit (a ten jsem na medicíně neměla zatím ještě nikdy, že na to opravdu a reálně nemám), jelikož jsem si udělala přes Vánoce hodně volna a tak dobře mi tak, že :) Všechny emoce proběhly cca ve dvou dnech, pak jsem se oklepala a bylo zase dobře. Taky je to všechno tím, že si umím držet správné lidi u těla - hodně to pomáhá.

Druhák mě liskl ještě s biochemkou (nesnášela jsem ten předmět, neučila jsem se ho průběžně, všechnu energii jsem dala do fyziologie). Nenapsala jsem na první pokus test, a protože jsem měla první červencový termín rozhodla jsem se, že půjdu na zkoušku až v srpnu. Kdyby ji neudělala, skončím v meziročníku, ale i tak jsem byla ochotná to risknout než podstoupit vidinu učení se ještě dalších 10 dní. A víte co? Po té (ne)úspěšné biochemii se mi strašně ulevilo.

Léto to bylo skvělé, stejně tak, jako po prváku a při práci, chatě a jiných aktivitách jsem se učila všehovšudy necelých 14 dní a zvládla jsem to. K tomuto přístupu mě posunuly právě ty neúspěšné přijímačky. Nikdy bych to jinak takto unést nezvládla a pravděpodobně bych celý druhák zařadila jako nejhorší a nejtěžší období v mém životě, ale opak je pravdou - byl skvělý :)

Co ti pomáhá udržet se psychicky v pohodě? Co bys třeba doporučil/a ostatním, aby zkusili? Co víš, že funguje? 

U mě je to fakt, že s každým neúspěchem a zkouškou se posouvám dál. Vím, co dělám špatně, vím, na co se mám zaměřit a co zlepšit, a že to bude zase super a skvělé, i když občas to skvělé a super není, ale je to špatné. Moc bych doporučila ostatním (a kladu si to na srdce i já sama), že je to JEN škola. Že když se něco nepodaří, není to konec světa a dá se to opravit, doučit.

Že toho množství je taková spousta, že nemáme šanci se to naučit úplně ideálně všechno tak, jak bychom kolikrát chtěli (což vím třeba i od ségry od přítele, když se učila na státnici z interny a od dalších lidí) - a tak si to třeba nevyčítat. 

Snažím se najít si jiné aktivity, které mám ráda, soustředit se na kontakty s lidmi mimo medicínu a dělat naplno to, co mě baví a školu brát tak, jako bonus, který sice miluju, ale nenechám se ním "udolat", protože tak nějak už vím, kde jsou ty hranice a jakmile mi to začne dělat problém, snažím se jít od toho a zaměřit se na jiné věci, i kdybych měla mít před zkouškou. 
Zatím jsem si úmyslně nikdy nenechala sáhnout kvůli škole a učení na spánek, protože vím, že je to jedna z mých hlavních priorit a pokud bych ji neměla, byla bych na tom špatně - nedá se mi učit a fungovat, když jsem unavená a ani to nechci, i když si uvědomuju, že se třeba jednou ta situace změní, ale i tak tomu později budu svůj život opět přizpůsobovat :)

Nechci veřejně dávat žádná doporučení, jak si to má kdo v urovnat, protože jsme každý strašně moc jiný a někomu pomáhá sport, někomu koukat do zdi a někomu prostě přemýšlet, jen třeba doufám, že tohle bude pro někoho maličkou inspirací, která pomůže a já budu už jen za to velice šťastná, že to všechno sepsat mělo smysl! :) 

Díky holky za to, že to děláte! ♥
A díky Vám, že to čtete! ♥

ZN.

Komentáře

  1. Skvělý článek! Beru ty neúspěchy podobně jako ty, ze začátku to ale také bylo peklo při nějakých větších neúspěších. Moc mě tento článek bavil a i celý tvůj blog miluju♥️
    V budoucnu bych se také chtěla dát na medicínu, ale ještě uvidím jak to bude. Zatím jsem v kvintě na osmiletým gymplu😀takže času dost. Mimochodem, kdy jses ty tak rozhodla pro tu medicínu? 😀

    nekonecnaknihovnicka.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Adélko, jsem ráda, že se ti článek i blog líbí, a že se v tom třeba i částečně vidíš :) Aspoň nebudeš kopírovat mé chyby, ale uděláš si třeba zase ty svoje a bude to super tak či tak <3 :)
      Mě to táhlo na medicínu od dětství, když jsem přišla na gympl (čtyřletý), prakticky o ničem jiném jsem neuvažovala a to se nezměnilo ani za 4 roky studia (na rozdíl od mých spolužáků), takže já to měla vytyčené, jako cíl, kterého jsem dlouhodobě chtěla dosáhnout, nebylo to vybrané náhodně a na poslední chvíli - a v tom si myslím, že jsem to měla i mnohem lehčí, na rozdíl od lidí, kteří třeba ještě ve třeťáku vůbec netuší, co by chtěli dělat, že :/
      Ty máš zatím spoustu času na rozmyšlení, ale čím dřív se rozhodneš, tím lepší to bude :) Držím palce.

      Vymazat
  2. Moc krásný článek! Děkuji, vždycky mě inspiruješ! Přeji hodně štěstí ve škole i v životě!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji ♥ Doufám, že tobě taky všechno vyjde podle představ :) Mě to neskutečně potěšilo!

      Vymazat
  3. Mám hrozně ráda lidi, kterým se před studiem nebo úplně v začátku hodily pod nohy nemalé kusy klacků, a oni stejně ví, že to chtějí dělat, že je to naplňuje, a půjdou za tím hlava nehlava! A režim, že neomezuješ spánek? Tak to máš můj obdiv, já vždycky doháním přes noc :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář, já to beru velmi kladně - všechno se děje z nějakého důvodu a prostě je to dobře tak, jak to je :) Jen doufám, že tu školu dodělám :)

      Vymazat
  4. Narazil jsem na to náhodou , ale je to moc pěkný článek a dává mi naději, díky
    Zatím jsem jen ve stádiu náhradní školy, ale chci to zkusit znovu!
    Mimochodem na jaké jsi fakultě?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahooj, moc děkuji :) Určitě to zkus, rozhodně to totiž za to stojí! Teď jsem ve čtvrťáku na LF MU v Brně a nemůžu být spokojenější :)))

      Vymazat

Okomentovat