Rusko II. část - Stáž v nemocnici

Zdravím základnu svých milých čtenářů zase po dlouhé době! Omlouvám se za prodlevu v mlčení, snad to teď bude zase trošku lepší. Čím víc člověk stárne, tím víc zjišťuje, že nemá čas, ale umění je si ten čas na všechno udělat.






Dnes bych vám ráda popovídala něco o tom, jaká byla stáž v ruské nemocnici.




Den 3: Praxe. Ten rok na Dětské chíře v Brně fakt pomohl. Všechno, co jsme zatím viděli, jsem už viděla tam. Na jednu stranu je to škoda, na druhou pomoc, protože na interně bych toho tolik nejspíš neznala, takže to byla dobrá volba 😁 S výhodou je taky to, že nejsem sama, ale je nás celkem 5 a pomoc se vždycky hodí, dokonce tu máme i 2 anglicky mluvící doktorky. Dneska jsme viděli třeba pupeční a tříselnou kýlu a několik jejich operací, hydrokele, vesikoureterální reflux a s ním spojenou cystografii + endoskopii, vytahování drátů z kostí a převaz po operaci srostlého penisu a scrota - což bylo úplně na začátku, chlapeček plakal a byl to takový trochu šok být zase na sále. A jak můžete vidět na fotkách, není to jednoduché (poprvé nebo po dlouhé době) pro nikoho 😅 Takže jsme Majdě přinesli vodu a doktorka chlorid amonný. A za chvilku to bylo fajn. Sice je to tu staré a jiné než u nás v mnoha aspektech, nicméně si myslím, že stejně, jako všude, odvádí doktoři i zde velmi důležitou a bohužel nedoceněnou práci. Například plat vedoucího traumatologa po X leté praxi je cca 600 euro a to je fakt málo i na Rusko. Těším se na pondělí 😁 Pokud chcete vědět něco konkrétního, klidně pište, pokusím se odpovídat postupně. Jo a btw, v nemocnici není žádná špína a normálně se dodržují aseptické podmínky pododbně jako u nás 🙂 #NadšenávRusku
Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),

Když jsem vyplňovala Application form zvolila jsem si 4 oddělení dle preferencí - první byla Pediatrie - chirurgie, druhá Pediatrie, třetí Gynekologie a poslední Plastická chirurgie. Věděla jsem na jistotu, že nechci interní obor a to z toho důvodu, že abyste dokázali něco udělat na interně, potřebujete skvěle zvládat jazyk. Vzhledem k tomu, že jsem si vybrala mimo Moskvy a Petrohradu ještě Nizhni Novgorod, nepředpokládala jsem, že budou běžní Rusové umět perfektně anglicky (nebo anglicky na komunikativní úrovni) a věděla jsem, že i když jsem se rusky učila 4 roky na gymplu, že z toho jazyka už nic nevím, a že to prostě nezvládnu, nemám šanci. A tak jsem raději sáhla po chirurgii.
Ne že bych chirdu obzvlášť po ošetřovatelské stáži nějak extrémně milovala, ten obor mě nikdy moc nelákal, ale byla jsem si v ní aspoň trošku jistější, kor v dětské, jelikož jsem rok strávila v rámci propedeutiky na chirdě, traumačce a ortopedce a přeci jen se ty diagnózy trošku opakují - to byla má představa, se kterou jsem si oddělení volila. Víte, po třeťáku z kliniky moc neznáte, takže jen těžko máte nějakou představu o tom, co budete v budoucnu dělat a do jaké míry vás to bude bavit. Já brala chirurgii vysloveně jako výzvu z toho pohledu, že se 1. něco naučím a dozvím, 2. zvyknu si na to, protože mi to předtím dělalo opravdu zle a 3. budu o tom něco, byť jen maličko vědět a nebudu úplně mimo.




Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),

Pediatrie, jako taková, na druhém místě byla mou volbou hlavně z toho důvodu, že jsem se bála výskytu HIV a tuberkulózy u dospěláků, což je v Rusku naprosto běžná věc. Gynekologie na třetím místě byla opět volená vzhledem k miniaturním zkušenostem z letní ošetřovatelské praxe a platiska byl naprostý výkřik do tmy - prostě chirurgie a může to být zajímavé - bez nějakých velkých očekávání.

Nakonec mi z Ruska potvrdili hned mnou první vybrané oddělení a to Dětskou chirurgii. Byla jsem moc ráda a na praxi jsem se začala opravdu těšit.
V pokynech bylo napsáno, že si s sebou máme přivést "scrubs" - jinými slovy oblečení do špitálu, přezůvky, fonendoskop. Já pro jistotu přibalila taky své čepice a roušky, protože jsem nevěděla, do jaké míry bude nemocnice vybavená. Plášť a ani oblečení na sál jsem s sebou nevezla - předpokládala jsem, že ho dostaneme, případně, že dostaneme takové to jednorázové, co se vyhazuje a používáme jej v Dětské nemocnici. Hm... k tomu se dostaneme později.

První den po příletu jsme se v nemocnici byli domluvit co a jak. Nakonec nás na oddělení Dětské chirurgie - konkrétně urologie + plánovaných operačních výkonů, bylo celkem 5 a to z toho důvodu, že právě tam byla jedna z mála doktorek mluvících relativně plynně anglicky. Jinak to byl s angličtinou opravdu super velký průser. Nečekejte, že běžná ruská populace mluví - když vy na ně mluvíte, oni cca rozumí, ale začnou na vás mluvit rusky. Pomoct a poradit se snaží, to je sice pravda, nicméně v těchto odlehlejších městech (i když Nizhni je 6. největší město v Rusku), angličtinu na každém rohu opravdu nečekejte - je spíše výjimkou. Není na škodu naučit se alespoň číst azbuku předtím než se vydáte do Ruska. V nemocnici nám bylo řečeno, že bude stačit, když přijdeme ráno na devátou hodinu a dostali jsme klíče od místnosti, kde jsme si mohli nechat věci. Byla to vlastně dětská herna.

Jelikož jsou v Rusku vzdálenosti opravdu nepředstavitelně velké a do nemocnice jsme jeli cca 40 minut, protože doprava ráno byla šílená, museli jsme vstávat před sedmou, abychom se stihli nasnídat, dali si kávu a nějak to všechno zvládli. Kus cesty jsme ráno chodili pěšky a to hlavně skrz zácpu, která se tvořila na hlavní ulici před našimi kolejemi. Bylo to zkrátka a jednoduše rychlejší :)
Den 21: A závěr praxe. Skvělé a úžasné (až teda na tu ohromnou jazykovou bariéru 😅). Moc jsem si to i přes všechny odlišnosti užila a jsem vděčná, že to u nás funguje jinak, že prostředí i postupy jsou jiné, a každý den si uvědomuju, že to, co máme, a kde jsme se narodili není samozřejmost a měli bychom být za to vděční. Spousta lékařů odchází z ČR takzvaně za lepším - hlavně za penězi. Jasně, rozdíly jsou znatelné, ale jak jsem již napsala v jednom z posledním článků, mou motivací k této práci nejsou peníze. Nepotřebuju vydělávat tak, že nebudu vědět za co utrácet, nicméně chtěla bych férovější podmínky a být nepřetížená. Mít čas na sebe, na rodinu, na své koníčky a nikdy nestavět práci na první místo. A to je všechno - jednoduché a přitom nejspíš nesplnitelné 😅 Uvidíme. Momentálně se však chci soustředit na úspešné dokončení třetího ročníku, radost z toho, že můžu pokračovat dál, že jsem zdravá (protože všichni démoni v Rusku naráz zmizely z hlavy a je mi tak dobře, jako nikdy). Takže teď si dám od praxování chvilku pauzu, ale rozhodně chci pokračovat. Kde? Překvápko, ještě jsem se sama úplně nerozhodla ☺️ Na fotkách můžete vidět prostědí Dětské nemocnice a taky nás - všechny spolu a s naší skvělou doktorkou. Stálo to rozhodně za to ❤️👍🏻 #happyhappy #NadšenávRusku
Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),


Samotná praxe probíhala tak, že jsme se ráno převlékli, setkali se s doktorkou a ona nás pustila na různé operační sáli koukat se na výkony. Abych pravdu řekla, teď, po skutečné praxi z chirurgie, mi to už tak zajímavé nepřijde, ale tehdy jsem to brala jako tak, že je to boží, protože jsme viděli všechno na jednom místě, mohli jsme přecházet mezi různými sály a tak. S doktorkou jsme pobírali jednotlivé zajímavé případy i vzácné onemocnění, často jsme viděli děti po operacích vrozených vývojových vad a spektrum se překrývalo zhruba s tím, co vídáme i u nás. Dominovaly zlomeniny - úrazy, kýly, jak jsem psala tak ty vrozené vývojové vady a v neposlední řadě hlavně u větších dětí nádory. Myslím si, že kdybychom mluvili rusky, nebo doktoři by mluvili anglicky, nebyl by problém nechat nás asistovat, něco třeba podržet a tak, ale vzhledem k tomu, že nikdo, kromě naší doktorky anglicky nemluvil, tak se to opravdu nedalo, protože ta správná komunikace je základ.

Na operační sály jsem se poprvé dostala na praxi po druháku, potom nás tam párkrát vzali i v rámci propedeutiky v Dětské, ale nikdy jsem do Ruska neasistovala, nicméně věděla jsem, jak to u nás chodí. Že musíme projít filtrem, kde si vezmeme čisté sálové oblečení, nebo jednorázové, které se potom vyhodí, že musíme mít roušku a čepku, že musíme mít přezuté boty. To všechno jsem znala. Jaká je realita v Rusku? Asepse je velmi velmi špatná. Doktoři v nemocnici chodí oblečení v kalhotách a košili, takových těch co vídáte ve filmech - já chodila v bílých kalhotech a nosila jsem barevné trička, ponožky a měla jsem barevné gumové boty. Doktoři na tom ještě nosili plášť. Nikdo neřešil prstýnky, hodinky apod., to byla běžná praxe. Když jsem byla teď na chirurgii v nemocnici, u lékařů jsem to opravdu neviděla. Správně by to takto měl mít každý lékař, ale co si budem povídat, někde je to důležitější, jinde zase méně, jenomže to by byla asi jen špička ledovce.
Když šel lékař v Rusku operovat / asistovat na sál, sundal si plášť a na něj mu umytá instrumentářka oblékla sterilní empír - látkový, který se potom vyhazovat do prádla a opět sterilizoval. Na jednu stranu to není plýtvání skrz životní prostředí, na druhou stranu mě doslova šokoval fakt, že se lékaři nepřevlékají. Boty se nosily ty samé, roušky se používaly větší a látkové, čepky také látkové. Sterilní rukavice byly samozřejmostí a nástroje se měnily vždy čisté na každého pacienta zvlášť, jen my přijde, že u nás se používá víc nástrojů jednorázových, ale budiž. Vybavení některých operačních sálů bylo více než skromné, nicméně my měli v nemocnici všude už alespoň klimatizaci, takže se nějak dala regulovat teplota. Laminární čističe vzduchu a další vymoženosti jsem ale neviděla. Když jsme byli na sále, nesměli jsme se ničeho dotýkat, protože roušky a všechno bylo sterilní, dávali na to velký pozor, nicméně proti ČR musím uznat, že to byl velký rozdíl a překvapilo mě to. Tehdy jsem si říkala, že bych dost ráda viděla statistiku nozokomiálních onemocnění u nás v porovnání s Ruskem, protože i u nás mi často přijde, že má nozokomiálku každý druhý člověk a přitom se tu opravdu dbá na to, aby vše bylo lege artis a dáváme si strašný pozor. Já osobně bych si nedovolila jít k pacientovi se špinavýma rukama, nebo si je po pacientovi neumýt. V Rusku jste na chodbě a pokojích nenašli desinfekce, proto jsem si hned první den koupila desinfekční gel, který jsem sama používala, přišlo mi to jako samozřejmost. Desinfekce byly jen na ambulancích, sálcích a operačních sálech, zkrátka a jednoduše tam, kde se dělaly určité výkony.




Den 6: Praxe. Řekněme, že se v Rusku taky dodržují aseptické podmínky, není tu špína a bordel, ALE proti ČR je to opravdu markantní rozdíl. Všechno je dost pravděpodobně způsobené tím, že nemocnice nemají peníze. Desinfekční gel na chodbě fakt nehledejte, nikdo vás tu nepeskuje za to, že si po pacientovi neumyjete ruce a stejně tak rukavice můžete použít na víc pacientů. Dnes jsem byla taky poprvé na sále. Viděli jsme operaci varikokély a spermatokély. Pokud tu existuje něco jako filtr, je určený jen pro doktory. My jsme prostě přišli na sál jen tak - stejné boty, stejné šaty, nicméně netuším, jak je to u rozsáhlých operací, toto byla taková desetiminutovka. Vybavení je tu opravdu staré, dokonce ne na každém sále mají klimatizaci, doktoři mají místo jednorázových roušek přes obličej látkové pleny a pokládají nástroje na prostěradlo, které je položené na těle pacienta. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat a co zajímavého a odlišného ještě uvidíme. #NadšenávRusku
Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),

A co myslíte, jak se to řešilo? Správně, profylaxe antibiotiky. Každý pacient před i po operačním výkonu dostával antibiotika. Tím pádem se krásně předešlo komplikacím, nicméně dobře to není. Právě v Rusku jsem se dozvěděla od kamarádky, že letos byly údajně použité poslední super rezervní antibiotika, které jsme měli schované "v trezoru" pro případ nouze. Kdyby teď došlo k tomu, že se nějaká bakterie rozhodne stát tím, jak my strašně s antibiotiky plýtváme, nasazujeme je špatně, na krátkou dobu, v malých dávkách, zbytečně apod. - stane rezistentní vůči úplně všemu, můžeme očekávat, že lidstvo bude umírat, jak tomu bylo například u morových epidemií v 16. století. A to byla obyčejná Yersinia pestis. Dokážete si to představit?

Špatná antibiotická politika ale není jen problémem Ruska, nenechte se zmást. Moje kamarádka před měsícem navštívila JÚESEJ a údajně tam nakoupíte všechno možné bez receptu i v drogériích, a protože tam lidi nemají prachy na zdravotní péči, léčí se tímto způsobem sami. Čína, Indie a rozvojové země - raději ani nechci vědět, jak tam se a ATB hospodaří. Ono všechno je dobrý sluha, ale zlý pán a bohužel občas nemusíme chodit daleko k tomu. Stačí se mrknout na to, co píšou někteří praktici, v jakých to píší dávkách a na jaké indikace i u nás v ČR. Neříkám, že všechno je špatně a všichni  jsou tupci, co to neumí, to vůbec ne. Nicméně jestli a až budu jednou lékař, kor jestli budu praktik, antibiotika budou pro mě alfa a omega toho, abych se s nimi naučila správně pracovat. A sice je to jen kapka v moři a jeden člověk nic nezmůže, ale kdyby si toto řekl každý, kam bychom to potom nakonec dopracovali? ... Na tuto otázku si odpovězte raději sami.




Den 8: Každý den jsme v nemocnici na operačních sálech. Už si ani nepamatuju, co všechno jsem viděla - operace hernií, retence varlete, nefrektomii, biopsii ledviny, odnímání cysty z vaječníku a několik obřízek - aspoň tak v rychlosti na co si vzpomenu. Na podmínky jsem si už zvykla a holt - jiný kraj, jiný mrav, ale mám velkou radost z toho, že se nás doktoři ptají, jaké je to v naší zemi, co děláme jinak. Problém, jako všude, jsou bohužel peníze, protože i zde tečou do jiných věcí než by měli a proto je ruské zdravotnictví takové, jaké je. Samozřejmě i zde existují supermoderní kliniky s nejnovějším vybavením, ale jsou soukromé a není jich zas tolik moc. Jo a zapomněla jsem dodat - to, že tu nejsou aseptické podmínky úplně ideální se vyvažuje samozřejmě profilaxí antibiotiky. Dle mého názoru je to vytloukání klínu klínem, ale na to přijdeme až posléze. Víte, že letos byly použité poslední rezervní antibiotika, které jsme měli? Nicméně - chci podotknout, že jsou tu lidi spokojení. Neviděli jsme žádné pooperační komplikace, děti odcházejí domů jakmile to jde, dělá se tu spousta vyšetření, rozsáhlý prenatální i postnatální screening a opravdu doktoři ví co a jak udělat. Občas mě totiž unavuje poslouchat, jak to v Rusku všechno stojí za **** od lidí, kteří tu nebyli, nejsou a pravděpodobně nikdy nebudou a stejně mají kecy 😁 Takže asi tak nějak. Jo a ještě dodatek - oddělení, které funguje opravdu asepticky, jako u nás běžné, je neonatologie. Těším se z toho, že si odnáším bohatou zkušenost, protože to je vždycky nejvíc! #NadšenávRusku
Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),


A jaké zajímavé výkony a případy jsem na praxi viděla? Vypíšu vám krátký seznam:

  • resekce lymfangiomu z krku u mimča
  • xxx částečných i kompletních obřízek kvůli fimózám
  • akutní otevřenou operaci slepého střeva
  • otoplastiku v lokální anestezii
  • amputaci DK pod kolenem skrz osteosarkom
  • asi milion hernií jak umbilikálních, tak femorálních
  • nefrektomii 
  • hydrokelu, spermatokelu, varikokelu
  • různé ortopedické výkony - vytahování hřebů apod.
  • operaci cysty na ováriu, která byla větší než pěst
a mnoho dalších :)



Den 13: Tak jsem zjistila, že prakticky od začátku studia trávím mé praxe téměř jen u dětí. Rok na dětské chíře, praxe na dětské chíře v Rusku, praxe u dětské praktičky (nejspíš). A přitom mě pediatrie nikdy nepřitahovala 😅 Respektive je to obor, který bych mohla dělat, ale i přes zážitky, kterými jsem si už za tu dobu prošla vím, že pediatrie není jen o tom léčit dítě, ale hlavně o tom získat důvěru rodiče a poskytnout jim jakousi psychologickou podporu. A to je na tom asi to nejtěžší. Mám ráda to, jak jsou děti zdravé, plné elánu, života, že je rekonvalescence rychlá, hezká. Ale je tu taky spousta pláče, křiku. V pátek jsme viděli cystoskopii u cca 8 let staré holčičky. Při zavádění endoskopu holčička křičela tak, že nám málem praskly bubínky, mrskala se, museli jsme ji přidržet. U dětí do pěti let se toto vyšetření dělá v celkové anestezii u starších dětí a dospělých ne. Nicméně se samozřejmě používá lokální umrtvení. Když byl endoskop uvnitř, holčička se uklidnila. Trošku začala zase vyvádět při vytahování, ale když bylo po všem a doktorka se ji zeptala, jestli ji to bolelo, řekla, že ne. Je to proste všechno se vším - ale velkou roli hraje strach. Obrovskou. A teď k fotkám - ta první ukazuje, proč nemůžu být chirurg 😅 prostě mi to v určitých situacích fakt nedělá dobře (a malé operace víc než velké) a obávám se, že podmínky nebudou vždy ideální 😊 Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla můj včerejší příspěvek smazat. Sice se můj názor nezměnil, nechci tímto podtrhnout ženy, které se snaží v chíře prosadit s myslím si, že je ve všem důležité jít za svým ❤️ i přes to, že to je těžké. A taky Head of Department tady v Rusku, je doktorka ☺️ Uznávaná a hodně dobrá. Těším se na hodnocení, těším se na další dny a zkušenosti ✨ #NadšenávRusku
Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),


Myslím, že to je asi vše, co bych k praxi ráda řekla. Ještě vám sem hodím odkazy na fotky z instagramu, kde detailněji popisuji jednotlivé výkony, co jsme viděli. Doufám, že se vám to bude líbit. Pokud máte nějaké otázky, neváhejte mi zanechat komentář, budu moc ráda.

A teď ruku na srdce - kolik času jsme vlastně v nemocnici strávili? V Rusku jsem byla celkem 30 dní. V nemocnici z těch 30 dní jsem byla asi 12 dní, protože jsme měli pořád nějaké výlety a program. Samotná doktorka nás posílala, ať jdeme ven, ať si to jdeme užít, že tu nejsme jen od toho, abychom ten čas trávili v nemocnici, ale abychom z toho všeho měli i něco pro nás. Chodili jsme na devátou a z nemocnice podle toho, kdy se nám chtělo a co bylo na programu zajímavého. 

Celkově to bylo super, já byla nadšená, ale letos, pokud mi stáž vyjde, bych raději něco více praktického, asi tak, jak jsem to měla teď, protože děcka, to byl chirurgický wonderland ♥ Haha.

Papa, #StayNadšená

Komentáře

Okomentovat