O diagnózách

Myslím si, že jednou nás to čeká všechny. Ať už budeme v pozici náhodného kolemjdoucího (čti přidruženého rodinného příslušníka),  v roli umírajícího člověka nebo v roli lékaře, který tuto zprávu musí sdělit.

Špatnou? Toť otázka.

Je jasné, že většina z nás nereaguje na toto téma dobře, nechceme ho otevírat a často si za celý život nenajdeme chvilku čas na to, abychom se o tom pobavili se svými blízkými. Když jednou přijdeme do věku, klademe si otázku: "A jak to umírání bude vlastně vypadat? Co mě čeká potom?" - nikdo z nás na to nedokáže odpovědět a je to něco, čeho se často bojíme a v momentě, kdy ta nepříznivá novina opravdu přijde, a navždy nám to změní zbytek života, který máme, je už pozdě na to přemýšlet, co by bylo kdyby a trošku si ty věci dát do pořádku, jak v životě, tak v hlavě.

Sama jsem o smrti začala přemýšlet teprve minulý rok a je velice zvláštní, že když toto téma vzpomenu na instagramu, má rodina, která také sleduje mé sociální sítě na to začne reagovat až panicky - ona je smutná, ona potřebuje pomoct, ona má nějaký problém, protože ona píše o smrti a ona o tom mluví a to je něco, co se běžně ve společnosti prostě nedělá. Opravdu? Není konečně čas toto téma začít veřejně řešit?

Jediná životní jistota, je ta, že všichni jednou umřeme. Vyrovnává se mi s tím těžko a nejsem připravená nechat odejít ani své blízké, bohužel je to však nevyhnutelné a čím dál tím víc si to uvědomuji. Ať už s přibývajícím věkem, starostmi, či nemocemi, snažím se smrt pochopit a brát jí jako vítanou společnici, která nás také provází životem.

Nedokážu si ani z části představit, jak se musí pacient, kterému je lékařem sdělená zpráva, že zdravotní stav je opravdu špatný, respektive, že šance, na zlepšení zdravotního stavu, je na úrovni zázraku (neříkám, že tímto způsobem, jen pro pochopení toho, kam tím mířím). Myslím si, že jsem relativně dost empatický člověk, občas se mě záležitosti a problémy druhých dotýkají víc než by měly a víc než jsem si ochotná připustit a vím, že jednou toto sdělování nepříznivých diagnóz čeká i mě. Je jedno, jestli to bude mým pacientům, rodině, přátelům či známým, nicméně tím, že studuji tuto školu a připravuji se na povolání lékaře, přebírám určitou část i tohoto "břemene".

Návod na to, jak sdělit diagnózu není. Existují určitá etická pravidla a principy, kterými by se měl lékař řídit, bohužel ne vše je mu umožněno z důvodů časových či prostorových a občas je to velice těžké. Znám spoustu lidí, kteří se mi svěřili s tím, že jim byla diagnóza sdělena velmi nešetrně ze strany lékařů, což také není dobře, protože všechny tyto faktory mají obrovský vliv také na budoucí formování psychického stavu pacienta.

Vlídnost, empatie a dostatek času by měly být samozřejmostí. A taky ideální prostory.

To, že to v praxi funguje jinak, a že s tím bohužel ani sami lékaři nemůžou nic pořádně udělat, je věc druhá.

Důležité je nezahltit pacienta informacemi, protože každá taková zpráva, je obrovský šok, opakovat informace, ptát se, jestli tomu všemu rozumí a hlavně dát mu prostor na jeho osobní otázky. Protože i to je důležité. Ne každý pacient je připravený na to slyšet úplně všechno do nejmenšího detailu a ne každý se třeba zeptá na to, jaká je prognóza dané diagnózy. Ale někdo třeba ano, obzvlášť, když je to člověk nucený zajistit budoucnost například své rodině, svým malým dětem a tak podobně. Toho to třeba zajímat bude, jaká je pravděpodobnost toho, že přežije dalších 5 let, byť je to jen statistický údaj, který se může ze středu Gaussovy křivky vždy vychýlit do stran.

Jediné, co však musíme(te) udělat, (aspoň tak nám to v hodinách etiky bylo sděleno), je být zcela upřímní a neslibovat nic, co nemůžeme splnit. Další důležitá věc je však nevzít tomu dotyčnému člověku naději. Vždycky je důležité doufat. 

Psychologii jsem ještě neměla, takže nevím, jaká přesně jsou stádia vyrovnávání se s tím, že je ta diagnóza opravdu špatná, ale údajně nějaká jsou - a těším se, až se o tomto dozvím víc. Byla bych moc ráda, kdyby většina pacientů a lidí měla poté možnost odejít v klidu a v plném smíření doma po boku svých milovaných, nemyslím si, že je dobře, že se dnes umírá hlavně na nemocničních lůžkách. Nemyslím si, že je to žádoucí, protože ani v nemocnici se určitým lidem pomoct nedá a možnost dožít doma mi přináší jakýsi vnitřní klid - to, jak bych to jednou chtěla zažít já a jak bych to jednou chtěla i pro své nejbližší a milované.

Nemá cenu rozebírat do detailů co jak má být, téma je to nesmírně těžké a jsem moc ráda za to, že na psychologii budeme mít příležitost vyzkoušet si sdělování nepříznivé diagnózy z pohledu lékaře hercům, kteří budou hrát pacienty, protože je to něco jedinečného, i když se to samozřejmě nacvičit nedá. Každý jsme individuální, jsme jednotlivci a neexistuje návod, není příručky.

Jen jedno jednoduché pravidlo, kterým by se každý z nás měl řídit:

Byla bych ráda, aby mi jednou byla sdělena diagnóza takovým způsobem, jakým ji já budu sdělovat svým pacientům.

Na závěr bych ještě ráda dodala, že článek je věnovaný opravdu těm velice vážným diagnózám, především z řad onkologie, ale i jiných oborů, protože třeba i na srdeční selhávání se umírá, i když už si to dnes lidi až tak moc nemyslí.

Nezapomínejme však na to, že i když sdělujeme pro nás "banální" diagnózu, nikdy nevíme, jak na to daný pacient zareaguje a zda se s tím zvládne okamžitě vyrovnat.

Kdyby třeba mně někdo na jaře oznámil, že mám diabetes, protože to bylo onemocnění, co mě trápilo ze všeho nejvíc, asi bych si oči vybrečela a brala bych to stejně těžko, jako něco jiného - závažného, i když je to onemocnění, se kterým se dá žít roky a třeba v plné kvalitě a vitalitě.

Takže jen něco k zamyslení :)