sMesice Nadšené - únor & březen 2018

Volno v únoru jsem si opravdu moc užila. Občas sice nevychází všechno podle představ (třeba jsme se letos s přítelem nedostali na hory), ale na druhou stranu jsem si mohla udělat krásné dva dny ze Zuzkou, vidět většinu svých skvělých kamarádek (protože přes semestr je toho tolik, že si občas nedokážeme udělat čas), zabavit se doučkem s Lenčou a trošku jí se vším pomoct a vypnout mozek. Jediné, co mě občas mrzí je to, že je život houpačka. Jednou jste nahoře, podruhé dole a ty skvělé věci vykompenzují starosti a problémy, se kterými se musíme potýkat. A nějakou dobu trvá než to všechno vyřešíme, jen se tím vším nesmíme nechat udolat. Únor a březen nebyl jiný ani v tomto.




Školní radosti a starosti

Škola mi začala 20. února, což znamenalo, že jsem tentokrát v zimě měla měsíc volna. Se začátkem školního roku jsem si výjimečně připadala jako na střední škole a to hlavně z toho důvodu, že jsem tento semestr měla naprosto stejný rozvrh, jako ten předchozí, což byla opravdu a upřímně výhra. Myslím, že lepší vyučující jsme mít nemohli :) A navíc taky VOLNÉ PONDĚLÍ. Což bylo po podzimním semestru vysvobození. 

A tak jsem se začala učit patolu, od začátku semestru, pravidelně a poctivě. A tak jsem to chtěla udržet celý semestr. Za březen jsem vcelku dobře zvládla projít celou obecku a potom jsem měla 2 a kousek měsíce na to, abych zvládla taky specku a nádory, což bylo samozřejmě mnohem objemnější a důležitější. Nervy, jako takové, jsem ze zkoušek nějak neměla, prostě jsem si říkala, že se musím učit a všechno se to zase nějakým způsobem zvládne, chtěla jsem tomu věřit, že půjdu po létě do čtvrťáku a přehoupnu se přes půlku studia. 


Trošku zase z druhé stránky - a to ze stránky praxí. Podařilo se mi vyřídit spoustu zdravotních záležitostí k praxi v Rusku. K mé lékařce je obecně problém se dostat. Má spoustu pacientů a čeká se tam dlouho, takže jsem poprosila přítele, aby mě odvezl ráno už na půl sedmou před jeho prací. Přišla jsem tam a byla jsem tam první! Sama v čekárně v největší chřipkovou sezónu (protože mi předtím velmi neochotná sestra sdělila, že mě objednávat ani skrz praxi nebude a mám přijít normálně mezi nemocné). A tak mě napadla taková krásná věc - vzala jsem si z domu roušku. Asi deset minut po mně přišel pán. Starší pán, který hned ode dveří fakt hlasitě kašlal. Pozdravila jsem ho a nasadila jsem si roušku. Seděla jsem tam, čekala na příchod lékařky (začínala ordinovat od půl osmé), s rouškou na puse a patolou v ruce. Lidé přicházeli. Nemocní, usmrkaní, ukašlaní s teplotami a já tam seděla s rouškou a v klidu si četla. Kdybyste viděli, jaká "zakázaná zóna" se kolem mě - paradoxně asi jediného zdravého člověka v místnosti s rouškou udělala, určitě by vás to taky pobavilo. Byla jsem fakt šťastná, že rouška splnila svůj účel a já jsem chřipkovou sezónu a návštěvu lékařky přečkala bez újmy na zdraví a dokonce jsem si u ní také domluvila praxi, kam se chystám za pár týdnů.

Ve škole jsme potom prošli spoustu zajímavých oddělení. V březnu jsme navštívili Kliniku plastické chirurgie, kde jsem opět "trošku omdlívala", protože jsem se zase nestihla najíst a ani pořádně napít a pan doktor neváhal a vzal nás na převazy. Bylo to úžasně zajímavé a úrazová plastika je fakt skvělá, jsou to machři, co zachraňují části těla bez mrknutí oka, ale to, co mě na tom mrzí nejvíc, jsou podmínky, v jakých pracují. Konkrétně aspoň na této klinice. Stará rozpadající se budova (na což nejsem tak úplně zvyklá), profukující okna, předpotopní vybavení aspoň co se týká nábytku. Pokud nevěříte, že ve zdravotnictví nejsou peníze, zkuste si občas všimnout toho, jak to v nemocnicích vypadá a jaké jsou ty věci, které nemusí být nejvíc špičkové, jako třeba skříně, ve kterých se skladují léky. 


Jen takový malý dodatek - na zkoušce z interní propedeutiky mi pacient chtěl podat ze své peněženky seznam léků, které užívá. Protože jsem mu chtěla pomoct, vytáhla jsem mu peněženku z šuplíku nočního stolku. Ten šuplík jsem potom zavírala asi dalších 5 minut a ne, opravdu si nemyslím, že by to bylo mnou.

V rámci interny jsme se zase dostali do Endoskopického centra. Musím říct, že mě překvapilo, jak skvěle pacienti zvládali kolonoskopie a odstraňování polypů a to dokonce bez uspání. Občas slýchávám, že endoskopické vyšetření (ať už gastro nebo kolono) se rovná mučení, nicméně na mě to tak nepůsobilo. Zkušenosti členů mé rodiny také nejsou nijak tragické, ale těžko říct - nechci stranit ani jedné ani druhé straně, každý to snášíme jinak a mohla bych to reálně posoudit až tehdy, kdybych si tím prošla na vlastní kůži nebo viděla reakci více než pěti pacientů. 

A co bylo ještě fajn? To, že se mi podařilo domluvit si Samostatnou práci, kterou máme na medicíně povinnost napsat u snad nejlepší přednášející z fakulty, které se fakt jen těžko někdo vyrovná. Tak to nějak sesmolím ve čtvrťáku a moc se na to těším! Jen si chci vymyslet fakt originální (epidemiologické / mikrobiologické) téma a zatím mě nic nenapadá. Máte nějaký nápad vy? :) 

Má osobní bublina

Březen byl měsíc mnoha událostí. Od návštěvy Prahy a IKEMu, přes čas s mými milovanými, bruslením venku na ledě, seznámení se s Denčou a Jančou ♥, těšení se na Mildu a Bena ♥ a začátku Mindfulness programu. 
Sluníčka ♥

Návštěva Prahy nebyla pro mě jen Den otevřených dveří kardiologické kliniky v IKEMu. Viděla jsem totiž zase své instagramové mediky. Bloncku, Janču z 1. LF, Mišku z 3. LF, Herberta. A i když jsem přijela utahaná jako štěně, opravdu to stálo za to a vím, že kardiologii určitě dělat nechci. Nebo alespoň ne tu intervenční. Zase tam byla spousta faktorů, co mě od tohoto oboru odradila a tak škrtám další ze svého seznamu. Možná je to trošku smutné, že na rozdíl od jiných já místo nadšení jen škrtám, ale to nevadí. Na mě ten správný určitě taky čeká #verim .



Stěžejní událost byl program Mindfulness, který mě provázel celých osm týdnů semestru. Byla jsem z něj ze začátku nadšená, trošku jsem věděla do čeho jdu, ale netušila jsem, co od toho mám čekat. Bohužel to nedopadlo úplně podle očekávání, ale i tak jsem za tuto zkušenost obrovsky vděčná. Všímavost, koncentrace a žít teď a tady jsou nádherné věci pakliže máte dobře zpracovaný svůj vnitřní svět. Pokud určité věci zpracované nemáte, potřebujete i úniky mimo realitu. A i když se na tom snažím neustále, den ode dne pracovat, nejsem ještě tak daleko, abych si tohle mohla bez problémů dovolit. Holt i zenový mistr to má občas těžké (haha).

Jak se cítím?

S blížící se zkouškou z patologie jsem spadla do těžkého syndromu medika. Ten se ale většinu času točil pouze kolem jedné jediné diagnózy a to Diabetes mellitus I. typu. Začala jsem špatně spát, kontrolovat si fyziologické funkce, zakazovat si mít žízeň a postupem času se to stupňovalo. Všechno to vygradovalo na začátku května, kdy jsem se zase po jedné probděné noci rozhodla, že takto to už dál nepůjde a musím si nechat nějak pomoct. K tomu všemu se začali totiž přidávat i další diagnózy což už bylo pro mě docela neúnosné, chtěla jsem zase normálně žít a fungovat. Pokud jsem nezapadla do stavu bludných a nemocných myšlenek, cítila jsem se moc dobře. Byla jsem po devíti týdnech doma opravdu odpočatá, navíc jsem měla volné pondělky a občas i pátky a všechno se mi dařilo zvládnout tak, jak jsem chtěla a potřebovala. A to, že jsem občas měla chmurné myšlenky, byla jsem smutná, nebo jsem se cítila zle, bylo naprosto v pořádku. Paradoxně se na mě patologie podepisovala tímto způsobem a nikoliv těmi srdceryvnými hysteráky, které spousta mediček v průběhu roku a učení se na jednu z největších zkoušek medicíny popisovala. V tom jsem tentokrát zůstávala ledově klidná až do konce. Až to sama nechápu. Jenomže patola je patola a ta si vždycky najde svůj ventil :)



Z čeho jsem smutná?

Sice mě hodiny patoly strašně moc bavily, pořád jsem bojovala s tou stránkou zdraví a nemoci, života a smrti a musím říct, že tohle byla výzva třeťáku, se kterou jsem se měla nějakým způsobem naučit žít a srovnat se. Občas jsem z toho smutná ještě i teď, ale mám na to další 3 roky studia, abych si to zpracovala a případně si vybrala obor, kde lidé neumírají, nebo tolik neumírají a zkrátka všechno si to tak nějak přizpůsobila své povahové a emocionální stránce. 

Jenomže další věc, kterou si opravdu hodně uvědomuju je to, že se s tím stejně jednou srovnat musím, pokud chci být i do budoucna na tom dobře. Protože všichni jednou umřeme, prarodiče, rodiče, blízcí, přátelé a bude to bolet strašně moc. 

V únoru jsme čekali na výsledek nálezu, co měla moje babička na plicích a věřte mi, že to bylo fakt moc těžké. Všechno to umocňuje ten fakt, že to ještě pořád (do 1.6.) není dořešené a čekáme na výsledek kontrolního CT. Zase mám na krajíčku a zase mám nervy v kýblu, ale věřím, což je to jediné, co momentálně můžu dělat než bude stanovená diagnóza. Občas si myslím, že je prokletí vědět o nemocech až tolik moc a opravdu chápu to, proč bychom neměli léčit své vlastní příbuzenstvo, emoce hrají obrovskou roli.

Únorová / březnová bilance

Odpočinek *****
Spokojenost s novým semestrem ****
Aktivity ***** - občas nevím, kde mi hlava stojí
Společenský kontakt - tentokrát jsem se neomezovala a bylo to boží!
Patfyz ---
Mistr Zenu ---
Káva - pořád láska

Poučení na závěr 

Přes všechno na světě kráčíme po té správné cestě. Nepochybujme o tom.

Komentáře

  1. Tak to je úžasný článek! :D Vždycky se nemůžu dočkat nového článku od tebe a kontroluju to snad každej druhej den, jestli není něco nového😅
    Jo a s tou houpačkou to máme úplně stejně, protože když už se mi stane něco fakt hezkého, tak po tom vždycky následuje něco hrozného a smutné období.
    A přeju ti hodně štěstí ve tvém studiu, na ig jsem viděla, že patola dopadla dobře, tak gratuluju! :D
    Jdu si za svým snem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Adélko, ahooj! Já se strašně omlouvám, že odepisuju až teď, ale přestaly se mi zobrazovat upozornění na emaily :/ Až dokončím patfyz, tak budu psát zase pravidelněji, už se stydím za to, jak jsem teď blog zanedbávala, ale fakt mi přijde, že ten čas prostě nebyl.
      Děkujuuu za všechno!! Za komentář, za obrovskou podporu, už mi je trošku líp <3

      Vymazat
  2. Ahoj, chcela by som sa opytat:) riesim podobný problem, ako ty kedysi. Na medinu ma nezobrali a zajtra mám prijimacky na nutricneho:) napadlo mi, keď si išla o rok na medinu, a zobrala ti, aj ti nejaké skúšky uznali? Pocula som že odbor nutricny terapeut ma nejaké skúšky spoločne s medikmi. Ďakujem za odpoved.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miško, ahoj, doufám, že ses na nutričního dostala! :) Omlouvám se, že odepisuju až teď, ale zase mi nechodí ty upozornění na komentáře :/
      Bohužel z nutričního ti na medicíně uznají pouze PP. Biochemie I je sice v rozsahu medicíny, nicméně na medicíně je už teď, v nové akreditaci Biochemie I i II dohromady a jednu část ti uznat nemůžou a ostatní zkoušky na rozsah medicíny zdaleka nestačí :/

      Vymazat

Okomentovat