Já - vždy na prvním místě

Čas od času se mi v životě vyskytnou situace, které mě nutí zamyslet se nad určitými věcmi. Občas je dokonce beru jako nějaké znamení, protože mají spojitost s událostmi, které mě potkávají den co den a do té doby jsem si nedokázala uvědomit, proč přicházejí a jak se s nimi mám vypořádat.

Po dlouhé době jsem se zamýšlela nad tím, proč a z jakého konkrétního důvodu jsem JÁ jakožto osoba na světě sama pro sebe nejdůležitější. Jde z toho cítit sobectví? Možná trochu. Ale pakliže si nebudeme dostatečně vážit sami sebe, nebudeme se o sebe starat, ale jen a pouze o ty druhé, nemůžeme být v životě spokojení a nemůžeme ani druhým poskytnout maximum.

Vše začalo v souvislosti s otázkou darování vajíček a kvůli negativnímu postoji některých žen, na mou odpověď, že bych do této procedury rozhodně nešla. Pak jsem jela jednou ve vlaku, v uších Spotify a začala mi hrát píseň od mého milovaného Eda Sheerana - Save myself.

I gave all my oxygen to people that could breath
I gave away my money and now we don't even speak
I drove miles and miles but would you do the same for me
Oh honestly?

A tak jsem seděla a poslouchala a přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, jestli je dobře, když druhým lidem dáváme víc než se vám vrací. Jestli máme být na 100% empatičtí v každé situaci a jestli je správné naučit se říkat ne. A taky o dalších spojitostech týkající se jiných. 

Píseň hrála dál.

Life can get you down so I just numb the way it feels
I drown it with a drink and out of date prescription pills
And all the ones that love me, they just left me on the shelf, no farewell
So before I save someone else, I've got to save myself

Nejsem člověk ze své podstaty moc energetický. Jelikož mi hodně pracuje hlava, někdy bych řekla, že až na plné obrátky, uvědomuju si, že abych zvládla naplno žít, musím se svou životní silou umět šetřit a dokázat ji uchovat sama pro sebe. 

Hodně z vás má podobný problém, jako já. Nechci vám radit nebo diktovat, co máte dělat, ale pokud alespoň pár lidem pomůže to, že hodím na blog své myšlenky, tak to udělám :)

¨
A tak tedy pojďme k jádru věci.

Uvědomili jste si někdy to, kolik maličkostí a nezbytností uděláte za celý den (JEDEN JEDINÝ DEN) pro druhé? Já se nad tím nikdy v minulosti nezamyslela. Neříkám, že je toho až tak moc, ale občas jsou to úkony naprosto zbytečné a někdy dokonce až vyčerpávající. Zamyslete se a pozorujte to. Takové ty malé, dobré skutky, co nic nestojí beru jako "karmické body" - tohle berte, prosím s nadsázkou. Zkrátka je udělám ráda a nedělají mi problém. Ale stává se, že mám dny, kdy narazím na spoustu energetických upírů. 

Energetický upír = člověk očekávající vaši absolutně plnou pozornost a taky to, že pro něj uděláte vše, co chce bez toho, aby vám to nějakým způsobem oplatil nebo si vůbec uvědomil, že pro něj něco děláte a je to pro vás úkon zbytečný, nic nepřinášející a navíc. 

Když cítím, že mi je přítomnost daného člověka nějakým způsobem nepříjemná, mám dvě možnosti, jak se zachovat - buď se z toho asertivně vycukám a odejdu, nebo mu řeknu upřímně, jak to cítím. Stalo se mi, že jsem využila obě možnosti. Reakce byly různé, ale jsem ráda, že jsem to udělala někdy tak a podruhé jinak. Ti lidi si to totiž někdy uvědomí a občas můžete být takovým energetickým upírem právě vy - stejně tak, jako já a je fakt dobré, když vám to někdo řekne. Například když pořád dokola řešíte s kamarádkou jednu neřešitelnou situaci a ona už má toho plné zuby a nechce to poslouchat, ale vy máte toho tak plnou hlavu a potřebujete to ventilovat. 

Chtěli byste to vědět sami o sobě? Jste schopní si to uvědomit? A jste schopní se energetickým upírům vyhnout?

Zamyslete se.

Pokud se naučíte s lidmi jednat na přímo, v mnoha situacích se vám to může vyplatit. Stejně tak je dobré umět je někdy utnout. V nemocnici se nám často při odebírání anamnézy stává to, že vám senioři začnou povídat pohádky o tom co vnoučata, na jaké škole studují a jak se jim daří - jakožto studenti si to třeba jsme schopní vyslechnout a zvládnout to, ale jakožto budoucí lékaři na to kapacitu mít nebudeme. Budeme se muset postarat o spoustu dalších pacientů a umět některé z těchto rozhovorů slušně ukončit a zároveň si tím chránit své zdraví, protože naše hlava NENÍ nafukovací.

Občas taky není na škodu umět říct ne. Přijdou situace, které nám nebudou sedět do rozvrhu, i když budou příjemné, budou to například žádosti o pomoc atd., ale pokud se lidem a to včetně našich blízkých nenaučíme občas, kdy to situace opravdu nedovoluje, říct NE, opět budeme dělat něco na úkor sebe a svého života. Nechci vás nabádat k tomu, abyste byli sobci, sama se podle toho vždy neřídím tj. jedu i na úkor sebe, ale když vidím, že jsem tak vyčerpaná, že už absolutně nemůžu a měla bych jít ještě na oslavu narozenin, radši odmítnu a navrhnu alternativní řešení než se přemáhat a riskovat, že se mi něco podepíše na zdraví.

Přestala jsem se přemáhat už delší dobu zpět a život je pak lehčí, jednodušší a zvládá se to lépe. Nesmíme se podřizovat druhým, pokud víme, že to nezvládneme, že by nás to mohlo nějak ohrozit nebo se nám to nelíbí - a to z jakéhokoliv důvodu. Spousta z vás je strašně obětavých, včetně mě a Bloncky, nicméně jsme zjistily, že i MOC a přehršel obětavosti ŠKODÍ, ale pozor - hranice mezi sobectvím a obětavostí je tenká a každý má tyto parametry nastavené v jiných rovinách, takže spoléhám na to, že sami víte, co je dobré a co už dobré není, případně vám to určitě okolí dá najevo :)

Váš život se bude odvíjet od toho, jaký vy sami mu dáte směr a jak si všechno zařídíte, žijte pro sebe i pro druhé, ale NIKDY ne na úkor sebe a svého zdraví.

***

A v neposlední řadě - važme si toho, co máme. Za tu dobu, co jsem stvořila mé druhé já - Nadšenou, jsem potkala spoustu zajímavých lidí. Chudé i bohaté, zvláštní i střeštěné, každého jednotlivce se svými problémy, bolístkami, trápením a od každého z vás jsem si něco vzala. Ta část mě teď formuje a dělá ze mě osobnost, jakou jsem, a kterou chci každým dnem ještě zlepšovat.

Když jsem byla dítě, často jsem se s každým porovnávala, například jsem chtěla balkón v pokojíčku, protože ho měla kamarádka, nebo jsem chtěla nejnovější Barbie, protože je měla kamarádka, nebo jsem chtěla mít stejný tvar obličeje, jako kamarádka, chtěla jsem mít menší uši, chtěla jsem být nízká, ale zároveň ne moc, chtěla jsem mít jinou postavu a se spoustou dalších věcí jsem byla nespokojená. Postupem času jsem však zjišťovala, že ty věci mají pro mě malý význam, že jsou až bezvýznamné. A sice nepocházím z bohaté rodiny a necestuju po světě každý měsíc, nemám nejnovější kabelky / boty / hadry / whatever...  a myslím, že spoustu věcí, které bych chtěla nikdy v životě mít nebudu (necháme se překvapit :P), ale i tak se SE VŠÍM snažím být spokojená, a když vidím dokonalé životy a fotky na instagramu, nezanechává to ve mně žádné emoce.
Většinou. Samozřejmě jsou chvíle, kdy jsem emocionálně rozhozená a něco občas zabolí - jsme jenom lidi.

Z absolutně neperfektní a nespokojené holky se stala osoba, která se fakt snaží uspořádat si všechno v životě podle hodnot, které jsou pro ni důležité. A i když se vám to může zdát jen jako přetvářka, věřte, že tomu tak není, protože bych sama se sebou nemohla žít, psát to a prezentovat se tak. Vždyť koncept blogu "Ze života medičky" byl založen na upřímnosti, tak proč u ní nezůstat?

So before I save someone else, I've got to save myself. 

Vždy dělejte to, co si myslíte, že je nejsprávnější, neohlížejte se ve všech případech jen na druhé a na tom, jak jim pomoct s jejich životem a cestou, ale myslete u toho vždy i na sebe, co vás to bude stát a jestli jste schopní něco takového zvládnout. A je úplně jedno, jestli jste medici, lékaři, učitelé nebo dělníci. Jsme lidi a tohle všechno je univerzální.

Budu moc ráda, když mi napíšete váš myšlenkový proud a taky to, jak to všechno cítíte.

Jste vždy na prvním místě?

ZN. ♥