sMěsice Nadšené - listopad 2017

Listopad bych nazvala naprosto zlomovým - zlomovým v tom, co se týká klinické praxe. Všechno to úsilí prvních dvou let se mi najednou začalo vracet v neskutečné podobě a já jsem za to nesmírně vděčná, protože jsem na té škole nebyla nikdy šťastnější. Zároveň jsem si začala uvědomovat co všechno mě ještě čeká a jak velká je zodpovědnost lékaře. Unesu to? A budu opravdu dobrá?





Školní radost a starosti

Oproti prvním dvěma měsícům byl velký pokrok v tom, že jsme na patole začali chodit na pitvy a to doslova každou hodinu - protože od listopadu to na nás prostě vyšlo. A jak to na mě působilo?
Nehybně, tak, jak když člověk spí. Je to jen tělo, opuštěná mrtvá schránka, který kdysi byla plná života a dokázala všemožné věci. Duše odešla, podstata je pryč a my máme za úkol zjistit, proč odešla. Často je habitus lidí končících na stole pitevny na patologii hodně velký a prostorově náročný. Nikdy jsem si nemyslela, že pitevní stůl bude pro některé lidi malý a pokud se mě zeptáte na zápach, není to až tak hrozné, ale já na to žaludek prostě nemám. 
Jak jsem psala už v minulosti, tělo není voňavé. Je to schránka plná bakterií a tělních tekutin a věřte tomu, že ať jste modelky nebo boubelky, crossfiťáci a sparťani nebo IT specialisti a intelektuálové, nikoho z nás po smrti šetřit nebudou a pustí se do práce hned, jakmile to bude možné. 



Jediné, co jsem nesla fakt těžce a opravdu mě vzalo, byli novorozeňátka. To se prostě musíte zeptat proč - a nemyslím teď jen tu fyzickou příčinu smrti. Věta "exitus letalis v náručí rodičů v tolik a tolik hodin" mě skoro rozplakala - ale uvolnila jsem to až o den později.

Na interně a v dětské jsme mezitím prošli spoustou zajímavých případů a musím říct, že psychika a fyzické projevy těla spolu souvisí. Pokud je nemocná duše, nemůže být zdravé ani tělo a tohle je něco s čím bych chtěla jednou ve své praxi fakt zabývat. Děti trpí depresemi, jsou obecně nespokojené, často oběti šikany a nedají to najevo jen tak, že pláčou. Jsou tu mnohem závažnější věci, na které bychom si i jako budoucí rodiče měli dávat pozor - poruchy příjmu potravy, opakující se bolesti břicha, občasné zvracení - všechno bez vysvětlitelných příčin a eskaluje to i pokusy o sebevraždu. Je dobré zajímat se o to, co trápí naše nejmenší, ale taky co trápí lidi kolem nás, protože nikdy nevíte, jak špatně to může dopadnout a přitom nabídnout někomu záchranné lano není až takový problém a stačí málo. Velmi se mi líbila výstava Příběhy bláznovství, která od poloviny listopadu byla u nás v Kampusu. Terezka se Zuzkou odvedly skvělou práci a rozhodně vám doporučuju výstavu navštívit, pokud budete mít tu možnost.



Z těch klasických klinických záležitostí jsme na urologii viděli například zavádění drénu do ledviny - u toho jsem se rozbrečela (bylo to den po pitvě toho novorozeňátka) a člověk, kterému katetr zaváděli byl neskutečně moc vystrašený a plakal - tak strašně zle mi to dělalo, že jsem musela odejít a uvolnit napětí - jop, jsem též jen člověk a zatím si zvykám. Naštěstí můj kruh je prostě skvělý a tak jsem měla okamžitě v zádech plnou psychickou podporu a o obětí nebyla nouze a hned jsem se cítila lépe.
Dále jsme viděli poslední stádium syfilisu - neurosyfilis. Prý už to nikdy neuvidíme, protože je to v dnešní době extrémně raritní, ale nám se v tomto ohledu "poštěstilo" a jsem ráda, že jsem si v souvislosti s tímto překonala své trauma z dětství (i když si myslím, že na tom obrázku byla spíše lepra - a tu jsme naštěstí neviděli).
V dětské jsme si zase prošli všemožnými zlomeninami a úrazy a velice zajímavá věc, kterou jsme řešili a prý je v souvislosti s dětmi daleko častější než by si kdo pomyslel, je syndrom týraného dítěte. 

Kdybych to měla ve stručnosti shrnout - klinika je to, kvůli čemu jsem začala medicínu studovat a naprosto to splňuje mé očekávání, i když si uvědomuju, že pořád jsme pod jakousi ochranou lékařů a školy a "nic" nám nehrozí. Až budeme my sami doktoři, realita bude už zdaleka naprosto jiná a my se na to musíme připravit. Nebo nás na to připraví až praxe?

Má osobní bublina

Hned 1.11. jsem se po roce viděla s Blonckou, což bylo, jako vždy, naprosto skvělé a moc jsem si to s ní užila. Důkazem toho byl i náš společný stream, který jste mohli vidět u mě na instagramu a ještě 24 hodin poté ve stories. Taky jsem konečně poprvé v této souvislosti vyzkoušela novou cukrárnu v Brně na Mendláku - Sorry, pečeme jinak. Jejich dortíky jsou neskutečná lahoda a pro mě naprostá bomba!


<3

Poté přišlo WDDčko (Světový den diabetu), na kterém jsem strávila celou neděli. Dopoledne jsem měřila glykemie, dokonce jsme měli i nějaký záchyt a odpoledne pomáhala s tím, co bylo potřeba, protože jsem opět, jako na WHDčku byla v organizačním týmu. Myslím, že se akce vydařila, i když vždycky se objeví nějaké problémy a sama za sebe můžu říct, že jsem si to maximálně užila. Opět za mnou přišlo na návštěvu a pozdravit pár lidí jen tak z instagramu a to mě vždycky hrozně potěší, protože mám pocit, že to, co dělám, dělám dobře. Jo a taky padla má první fotka, i když tam vypadám hrozně :D Byla to radost vidět se u někoho ve stories a díky, že mě označujete i na skriptech z biochemie, které jsem loni "napsala" - dala dohromady, to taky velice potěší vidět!
Poprvé v životě jsem se přepila kávy, dokonce jsem ji v pondělí ráno po imunole ani nechtěla, ale skrz razítko jsem se nakonec na slabé cappuccino nechala přesvědčit. 



V listopadu mě taky napadlo, že bych mohla konečně po roce zase předělat design blogu a upřímně? Myslím, že ten nový je fantastický a s úvodní fotkou od mé Barči blog nevypadal nikdy líp. 

Jak se cítím?

Listopad bych označila měsícem TMI - too much informations (doufám, že mi to Bloncka dovolí :P). Tolik věcí, co jsem poznala, naučila jsem se, neskutečné. V prváku by mě to ani nenapadlo. Na jednu stranu se mi to všechno strašně líbí a jen hltám k čemu bych se ještě kdy mohla dostat, na druhou stranu je to občas záhul jak na psychiku, tak na emoce a všechno kolem. Vesměs jsem se ale cítila dobře a byla jsem šťastná a spokojená. Trošku se mnou lomcovala viróza a únava, úplně mrtvá jsem přijela po NJT (Národním jazykovém testu), který jsem psala na konci listopadu, klepala jsem se jak ratlík a hlava mi třeštila tak, jako nikdy. Myslela jsem, že se pozvracím, když se pohnu. Takové vyčerpání jsem nezažila ani včera po zkoušce, a že to bylo taky pěkně náročné, ale to se občas taky stane a prostě to k tomu patří. Nejsou tu jen plusy, musí být i ty mínusy, aby bylo všechno v životě v rovnováze. 
Tento semestr mám ale pocit, že žiju fakt naplno a dělám to, co mě baví, i když je to zase na úkor učení.

<3


Z čeho jsem smutná?

Z toho, že jsem paranoidní a například jsem chvíli přesvědčená, že mám karcinom plic (už mimochodem delší dobu). To se ale prý občas stane každému medikovi, tak nevím, asi jsem v pořádku a neberte si, prosím, ze mě příklad.

Listopadová bilance

Překofeinovaná kofeinfila - ano, kávu pořád miluju, ALE ...
Spánek *** - dopadá na mě školní únava 
Učení ** - měla bych tomu dávat víc, zavrhla jsem předtermín z mikry
Spokojenost *****
TMI ***** - občas mozek na výbuch
Design blogu 10/10 - nikdy nebyl hezčí

Poučení na závěr

Vyjádření smutku se dá interpretovat různými způsoby. Nejhorší ale je, když to nevidíme.


Komentáře

  1. Ahoj, proč píšeš v půlce ledna o listopadu? To je strašně divný. Proč ne o prosinci?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Protože píše o všech měsících a nechce nic vynechat. Přijde mi to normální, je tam spousta zajímavých informací o škole a výuce a přišla by mi škoda vynechat měsíc.

      Vymazat
  2. Čauky, ano, je to přesně tak :) A bohužel v prosinci jsem trošku nestíhala, tak jsem se rozhodla dopsat to teď :) Koncem ledna se můžete těšit na prosincový článek :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat