Syntéza praxí v prvních třech letech

Před nějakou dobou jsem vám slíbila článek o praxi a sliby se mají plnit, nicméně myslím, že vše důležité už řečeno bylo v předchozích článcích (viz odkazy), tak jsem se rozhodla vzít to trošku z jiného úhlu.



V Brně je to s praxí tak - v prváku se nedostanete prakticky k ničemu, pouze projdete první semestr kurzem první pomoci, který je ukončený kolokviem.

Ve druháku začínají první vlaštovky - jeden ze semestrů vám zapíší předmět s názvem Základy ošetřovatelství. Tento předmět zahrnuje 3 "exkurze" do nemocnice (každá trvá cca 4 hodiny) a před tím ještě jeden tří hodinový tutoriál v podání zdravotní sestřičky. Samozřejmě se to může rok od roku měnit, nicméně my jsme si říkali takové zrychlené shrnutí ošetřovatelské péče, učili jsme se správně ustlat postel (a je to makačka!) a ukazovali si další věci a postupy, které patří k ošetřovatelské péči. Nebylo to nic závratného, protože za 3 hoďky se opravdu nic nenaučíte, ale je fajn něco o tom vědět a mít trošičku přehled.

Velice důležité je taky to, že se budete rozepisovat na jednotlivá oddělení na praxi. Řeknou vám, že je to jedno, že na všech odděleních budete dělat vesměs to samé, ale není to pravda. Nejvíc lituju děcka, co byly na geriatrii - na geriatrii se totiž nedělalo téměř nic jiného než staralo o hygienu ležících pacientů, což znamená, že se v rámci té maličké "exkurze", kterou nám škola ve druháku nabízí nenaučíte vůbec nic, pouze přebalovat pleny. Je určitě dobré vědět, jak se to dělá, ale myslím, že větší účel by tato praxe měla, kdybychom se aspoň naučili (pardon, VYZKOUŠELI si) odebírat krev, koukli se, jak se píchají různé injekce, případně si něco píchli a zkusili si taky asistenci při různých sesterských úkonech (třeba jen podali léky apod.). Myslím si, že pokud nepůjdete na geriatrii, tak je vesměs jedno, na jaké oddělení se zapíšete, oblíbená byla ortopedie, cévní chirurgie a taky rehabilitace - tam jsme byli velice spokojení (teď už jen relativně spokojení, protože když máte s čím srovnávat, je to vždycky jiné).

Další věc je ta, že na každý úkon, který budete pacientovi vykonávat je potřeba ústní souhlas. Strašně ale záleží na formě, jakou se pacientovi daný dotaz podá.

Jak by na vás zapůsobila fráze: "A můůůůůže vám medička odebrat kreeeev?", no jasně že ne, ty vole... co byste na to řekli vy?
Nejspíš byste vzali nohy na ramena stejně jako 90% pacientů a na nikom si ten úkon nakonec nezkusíte, protože nikdo na to nebude mít po této frázi odvahu. Mnohem lépe zní například tohle:

"Máme tu na praxi mladou paní doktorku/budoucí paní doktorku, odebere vám teď krev. Je to v pořádku?" a ještě sestřička dodává "víte, ona se to taky musí někde naučit."

Pacienti jsou hned mnohem otevřenější a za celou letní praxi se mi nestalo, že by někdo řekl ne, pouze jedna pacientka řekla panu doktorovi, že s ním chce probrat něco a stydí se, tak jsem odešla.





Jenže to bohužel nezáleží na vás - záleží to jen a pouze na sestře, kterou k sobě dostanete a která se pacienta na tohle bude ptát - ona je autorita, jí pacient věří a podle toho, jak mu to podá, tak vás buď odmítne nebo nechá úkon udělat. Vy můžete jen stát a tvářit se normálně. Nebuďte přehnaně sebevědomí, protože můžete někomu ublížit a taky nebuďte přehnaně ustrašení, protože máte vždy nad sebou kontrolu a sice to děláte poprvé, sestra na vás dohlídne a NEBOJTE SE JÍ ZEPTAT NA RADU A POSTUP - budou vám třeba říkat, že to před pacienty vypadá blbě, když nevíte, co máte dělat, a když se na něco ptáte, ale prostě to vůbec neřešte, jak to vypadá!! Raději se na to normálně s klidem zeptejte, když si nejste jistí (stejně vám sestřička bude napovídat) než abyste něco udělali špatně. My na ty úkony nejsme zvyklí a každý se to musel naučit, takže ano, PTÁT SE a NEVĚDĚT (neumět) je normální. Hlavu vám nikdo neutrhne, a když to bude bez emocí a v klidu ani ta sestra na vás nebude potom hnusná. Když jsem byla na letní praxi, neměli s tím vůbec žádný problém, ale opět je to člověk od člověka.

Další věc, kterou vám vřele doporučuji je ta, že pokud vás má kdo naučit odebírat krev (máte kamarádku zdravotní sestru či medičku ve vyšším ročníku, někdo z rodiny je zdravotník apod.), vřele do toho! Není zase takový problém získat jehly a zkumavky z nemocnice, nebo něco koupit ve zdravotnických potřebách, škrtidlo se doma taky najde, desinfekce též a to je všechno, co k tomuto úkonu potřebujete - nic víc, nic míň (rukavice, ale upřímně, pokud si to zkoušíte na mamince/sestře/kamarádce, na někom, v koho máte důvěru, je lepší začínat BEZ nich, protože ve vlastních rukách máte mnohem větší cit. Na pacienty vždy jen s rukavicemi). A samozřejmě šikovné ruce. Pokud si to zkusíte už doma, budete v nemocnici daleko sebejistější a nebudete se s prvním pacientem tolik bát, protože budete zhruba vědět, co a jak. Když to děláte poprvé, je vždycky moc informací naráz a taky ten postup není úplně nejsnadnější a všechno chce trénink - takto aspoň budete trošičku připravení.

Co mě doslova rozčilovalo (na Základech ošetřovatelství) je takzvaná nemocniční hierarchie - na vizity vás sice pustí, ale chodíte všude jako poslední, zavíráte dveře a zase je otvíráte a pak se děje to, že přijdete v druhé polovině vizity a prd slyšíte a vidíte (protože je před vámi 10 doktorů, 100 sester a 1000 fyzioterapeutů - lol). Jo, možná vám to dá dobrý pocit, že vás aspoň k něčemu pustí, ale nedá vám to nic - aspoň takto se k nám chovali ve fakultce na ošku, což mě vytáčelo. Nakonec jsem ani neměla zájem na tu vizitu chodit (první den to bylo wow a potom už mě to nebavilo ... ), protože to už rovnou tak můžu stát úplně za dveřmi, že.



Třikrát a dost - tak bych nazvala ošetřovatelskou praxi, kterou jsme měli v rámci zimního semestru. I když jsem byla na dobrém oddělení, úkony jsme si nějaké zkusili a nebylo to špatné, to, co jsem zažila na letní praxi se tomuto nemohlo zdaleka rovnat. Je to totiž všechno jen o zájmu naučit nás něco a něco nám ukázat. Vřele vám doporučuji, abyste si dopředu moc dobře zjistili, do jaké nemocnice na praxi jdete, jaké je tam oddělení a jak se k sobě i k ostatním chová kolektiv, abyste si vytáhli recenze od bývalých pacientů, protože to není nikdy na škodu a abyste se fakt něco naučili, když na praxi máte trávit tolik svého cenného času. Já byla neskutečně spokojená a myslím, že i moje kamarádka. A ne proto, že bych se cítila nějaká nad postavení sester, to vůbec ne, ale proto, že jsem cítila z kolektivu oddělení, na kterém jsem byla, zájem o tom nás něco naučit a ukázat nám maximum z toho, co bylo pro nás možné. Vrchní sestra nás pouštěla na vizitu hned za doktorem a ona zavírala dveře - ne proto, že bychom byly něco víc, byly jsme pořád stejné nic jako na ošku, ale dělala to proto, abychom z toho něco měly, abychom slyšely a abychom opravdu prošly celým tím procesem doktorovi za zadkem, protože to bude jednou naše práce. Sestry to viděly a slyšely milionkrát, ale my ne. A velice jsem si vážila, že se vzdala svého rádoby postavení a dala nám tuto jedinečnou příležitost, protože i maličkosti se počítají - cením si to velice a věřte, že to není samozřejmost.

Ze začátku jsem si v nemocnici připadala strašně hloupě. Nevěděla jsem, jak se mám chovat k pacientům, jak se mám chovat k sestrám a lékařům a vůbec jsem si nebyla jistá ničím a hlavně ne sama sebou - a to není u mě typické. První dny jsem se necítila dobře, byla jsem v rozpacích a všechny úkony, které jsem dostala, jsem naprosto nezvládala (například podat někomu ze skříně andílka, nebo naředit kapačku), jenže když to neděláte a máte něco takového na starosti poprvé, je to úplně jiné. Ke konci týdne se všechny tyto úkony stávaly, taky pro mě, rutinou. 

Co mě tedy letní praxe naučila?
  • že pacienti mají radost, když máte o ně zájem - rádi si s vámi povídají a vy, jakožto medik po druháku si to můžete dovolit - aspoň se trošku zdokonalíte v komunikaci a uvidíte, že lidé jsou různí
  • že sestřičky jsou dobré víly - obzvlášť ty hodné, zastanou neskutečné množství práce a musíme si je velice cenit a hýčkat, nikoliv se nad ně povyšovat, ale chovat se k nim s úctou a respektem
  • že pokud se někam chcete dostat - na sál, k úkonům, zkusit si různé věci - musíte si o to říct, nesmíte se bát ozvat se a nesmíte se bát udělat to (například zkusit vzít krev, i když má pacient špatné žíly), protože jednou může záviset právě na vás a je fajn, když se dostanete ke všemu
  • že opravdu strašně záleží na výběru nemocnice a oddělení - a to tak, že moc! 
  • že komunikace je základem všeho

Často mi chodí dotazy, že nevíte, co máte od ošetřovatelské praxe očekávat. Pokud půjdete na internu či chirurgii, očekávejte opravdu všechno - přes ranní hygieny, převazy, odběry, stlaní postelí, roznášení obědů, asistenci sestřičkám při různých úkonech až k odměru sesterské anamnézy, přijímání pacientů atd. - ve skutečnosti záleží jen na nich k čemu všemu vás pustí, ale ukažte, že máte zájem něco dělat, a že máte zájem o všechno - to je cesta k tomu, abyste se dostali i k "lepší" a atraktivnější práci. Na chirurgii vás možná vezmou kouknout i na operaci - pokud se zeptáte, nikdo vám to nejspíš sám od sebe nenabídne, ale počítejte také s tím, že si vás doktoři vůbec nebudou všímat, budou vás úplně ignorovat a na sály vás nevezmou, protože to nepatří do vaší náplně praxe - i tohle se může stát. Může se stát taky to, že se nedostanete ani k odběrům apod., ale budete celých 14 dní vykonávat práci sanitárek, což je potom taky na pěst, jelikož náplní ošetřovatelské praxe by mělo být hlavně to, abyste se něčemu, co fakt využijete pro praxi v budoucnu naučili a nedopadli tak, že po šesťáku tu krev fakt nebudete umět odebrat - a já třeba odebírala krev ráda.
V tomto případě bych sestry poprosila, jestli bych nemohla zkusit jinou práci a pokud bych byla nějakým způsobem odmítnuta a celých 14 dní dělala jen práci sanitárky, šla bych si stěžovat na studijní oddělení a nahlásila bych, co bylo mou náplní práce celých 14 dní, a že jsem se k ničemu nedostala, případně bych praxi přerušila a zkusila si vyřídit jinou nemocnici nebo oddělení - pokud se v tom, aby se to změnilo nebudeme angažovat my, tak to za nás nikdo neudělá a jelikož je škola smluvním partnerem nemocnice (a beztak za nás něco platí), bylo by moc fajn, aby věděli, jaký k nám mají přístup - jestli to vážně stojí za to. Jedna má spolužačka z ročníku totiž na praxi například umývala okna - LOL, LOL, LOL - a tohle fakt chceš - ať žije okena!

Stejně tak bych ráda vyzvala vás - nezdravotníky, "normální" lidi, co čtete můj blog a jste z jiných oborů, případně už pracujete - nebojte se ozvat a ohradit, pokud se k vám bude lékař či sestra chovat hrubě a hnusně - což se například nedávno dělo v mé rodině, přitom daná osoba měla obrovský zdravotní problém, jenže je tak strašně slušná a "poslušná", že se nechtěla proti očividně vyhořelé sestřičce ohradit. Upřímně mi chování mých některých budoucích kolegů ve zdravotnictví vadí, slýchám toho čím dál víc a stydím se za to.
I když měřím jen 166 cm a jednou třeba budu doktor, s mou cholerickou povahou si nedokážu představit, že bych jim nic zpětně neřekla a nechala to být tak, jak to udělá 90% z vás ostatních, protože mám pocit, že se zdravotníků bojíte (podle toho, co slyším) - tak vás prosím, nebojte se.
Samozřejmě chápu a určitě pochopíte i vy, že jsme také jen lidi, máme své nálady, problémy, starosti a neumíme je vždycky ovládnout, ale důležité je si je hlídat, umět zpracovat a nepřenášet na vás - tomuto bych se i já sama ve své praxi chtěla vyhnout. Nejde být na všechny jako mílius, ale držet normální a vyrovnanou náladu. Pokud se k vám někdo ze zdravotníků chová špatně, je drzý apod., nebojte se proti němu ohradit a zastat se sami sebe - třeba právě tento impuls zrovna potřebuje, aby si uvědomil, že jeho chování není úplně ok.

Ale zpět k samotné praxi. Jediný z takových těch běžných sesterských úkonů, který jsem si nevyzkoušela a docela mě to mrzí, bylo zavádění flexily do žíly. Většinou jsou totiž na odděleních starší pacienti, kteří mají žíly velice křehké - ničemu to nevadí, určitě to zkuste taky i za cenu toho, že se netrefíte, nicméně mi jich tam měli opravdu málo a i sestřička to jedné paní musela přepichovat na 3x a nakonec s dětskou kanilkou, protože jí ty žíly fakt praskaly. Pokud přijde i člověk se špatnými žílami, nezavrhujte to hned a nenechávejte to na sestře, pokud vám nabídne, že si to můžete zkusit a pacient bude souhlasit - i tohle se musíme naučit a musíme si to zkusit. Ano, je to nepříjemné, pokud se vám to nepodaří poprvé, ale pokud s tím člověkem budete komunikovat, omluvíte se mu, případně to při dalším neúspěchu přenecháte sestřičce, uvidíte, že to nebude tak žhavé. Jedné pacientce jsem vzala krev napodruhé a ještě mě za to pochválila, protože jí obvykle berou krev třeba 5x a já jsem za to byla fakt ráda. Další paní, jsem velice nešikovně vytahovala stehy - prostě ten jeden byl maličký, přirostlý a zalepený a nešlo mi to vůbec podebrat. Nakonec se mi to podařilo, a i když to muselo být nepříjemné, paní byla velice chápavá a taky z důvodu, že jsem jí neustále říkala, co dělám a kdy zatáhnu, co má čekat apod., dokázala akceptovat i to, že mi jeden steh trval delší dobu. Někdy nejde všechno podle představ, ale i to se musíme naučit.

Všehovšudy hodnotím svou letní ošetřovatelskou praxi velice pozitivně ovšem pouze za předpokladu, že vám něco dá a něco se naučíte. Myslím, že my si toho ukázali opravdu hodně a z neohrabaných mediček se nakonec staly docela šikovné holky, které sami zvládly naředit kapačky (což na začátku týdne nepřicházelo v úvahu), šikovně píchaly vše, co přišlo pod ruku (a naučily se, jak se navzájem nezranit) a samozřejmě zvládly pohled na různé operace a zákroky - ano a něco nám to dalo.



Zároveň si fakt začnete vážit celého nemocničního personálu a pokud se oni chovají hezky a slušně k vám, bude to ještě o to lepší a právě takto by to mělo i fungovat! 

Má to smysl.

Praxe a třetí ročník

Mé milované Propedeutiky <3 Nemůžu říct nic jiného než to, že jsou to úplně nejlepší výukové hodiny vůbec, protože je to fakt boží - samozřejmě opět velice záleží v jaké nemocnici jste, a na kterém oddělením jste, jako všechno i toho je částečně o štěstí. Mně to vyšlo letos úplně skvěle, protože na chirurgickou propedeutiku jsem v Dětské nemocnici a na internu pak v Bohunicích. 

Veliký skok a rozdíl od ošetřovatelské praxe a druháku je v tom, že vás vyučují doktoři a jednají s námi jako s "kolegy" - budoucími kolegy. Už to není o tom kolik postelí převlečeme, kolik pacientů nakrmíme a kolik krví odebereme - je to o tom, že se rozebírají jednotlivé problematiky, které s sebou nese interna a chirurgie a ty se následně řeší "po doktorské stránce".

Na chirdě se nám na výuku střídají doktoři - není to na škodu, protože se nám aspoň prostřídají ti "lepší" a "horší", ti zajímavější přednášející a zajímavější operatéři a tak podobně. Všechno je to pro nás neskutečné a nové. Obrovské plus je také to, že nás pouštějí, mimo oddělení, také na operační sály. Ano, sice je pravda, že se nám nikdo intenzivně nevěnuje, protože jsme třeťáci a z chirurgie, jako takové nevíme opravdu nic, ale když se zeptáme například anesteziologů na to, co se zrovna na sále děje, vše nám ochotně popíšou, jsou tam všichni fakt hrozně milí. Věnujeme se samozřejmě také teorii a dozvídáme se o interních záležitostech nemocnice a o tom, "jak to funguje v praxi" - občas je představa trošku jiná než realita, ale zatím nic, co by mě nějak extra šokovalo či překvapilo. Z fyzikálního vyšetření máme za sebou diagnostiku náhlé břišní příhody, což není nic jednoduchého a chce to léta praxe. Ono i léty zkušený lékař ten zánět appendixu rozeznat totiž nemusí a není to samozřejmost, jenže chyby se neodpouštějí.



Z operací jsem byla kouknout 2x na složitější břišní výkony, také jsme viděli artroskopii a operaci ušních boltců - prý je to víc krvavé než by se mohlo zdát, já u toho bohužel nebyla. 

Minulý týden jsme si z hodiny odnesli hlavně to, že komunikace a důvěra je základním kamenem dobrého lékaře, protože tím předejdete mnoha potížím. I u běžných výkonů se totiž může stát to, že nastanou komplikace a přitom nikdo nic nezanedbá - to riziko je zkrátka reálné. Pakliže se něco takového stane a rodiče daného dítěte (či rodina dospělého), vám bude důvěřovat a zvládnete jí vše dopodrobna vysvětlit a objasnit, nebudou vznikat nepříjemné situace v podobě stížností apod. 

Pan doktor konkrétně řekl tohle:

"Největší nedorozumění vznikají právě z nezdařilé komunikace. Komunikace je klíčem k důvěře pacienta - přičemž nejdůležitější na celém výkonu je sociální a psychologická průprava. Bez ní se nepohnete. Právě proto musí umět zdatný lékař výborně komunikovat."
Takže ano, diagnostika a znalosti jsou důležité, ale pokud se lékař chová jako arogantní ko*ot bez špetky soucitu, empatie a znalosti soft-skills, nikdy nebude úplným lékařem. 
Tímto bych chtěla pozdravit hejtry z asku, kteří se nově v komentářích musejí podepsat.

Interní propedeutika probíhá trošku jinak, protože na ni máme mladičkou, ale zkušenou paní doktorku, která se nám nemění. Základem interního vyšetření u každého přijmu je samozřejmě anamnéza. Anamnéza vám dá tak neskutečně moc informací o pacientovi, o které vy se následně můžete opřít, že se bere za základ naprosto všeho. Pokud máte dobře odebranou anamnézu, nebudete indikovat pacientovi zbytečné vyšetření - nebudete pacienta zbytečně zatěžovat a ušetříte peníze - a ano, bohužel i o tomto zdravotnictví je - o penězích. Pokud budete indikovat MRI pro pacienta, kterému by stačilo CTčko, tak vyplýtváte spoustu peněz z rozpočtu naprosto zbytečně a na dalšího pacienta už potom bude chybět. Tím pádem se musí myslet i na to, že zdravotnictví není kabelka Hermiony Granger, ale vše indikovat s rozumem. Ale vraťme se k anamnéze. Pokud dobře vyzpovídáme pacienta, dokážeme velice dobře určit nynější onemocnění a odhadnout diagnózu. Je pravda, že 90% ze spolužáků to nebaví, protože kvalitní odebrání anamnézy bere čas a je to strašně zdlouhavé, nicméně si myslím, že si neuvědomují, jak strašně nutné to je. Musíme to ovládat, protože se bez toho v budoucnu nepohneme - o soft-skills při odebírání anamnézy a jiných komunikačních dovednostech ve vztahu lékař - pacient mluvit nemusím. Pokud jste z nižších ročníků a víte, že vám komunikace dělá problém, stydíte se apod., není na škodu dát se do dvojice s někým komunikačně zdatným a extrovertem, který vám ukáže jak na to a dokáže prolomit případnou nervozitu v počátcích - přesně takto krásně se doplňujeme i se spolužačkou :) A samozřejmě taky existuje spooousta komunikačních a na soft-skills zaměřených workshopů, že si myslím, že by aspoň jeden z nich měl absolvovat snad každý medik.

Na interně probíráme také jednotlivá vyšetření všech ústrojí - tímto musím oficiálně poděkovat workshopu Propedeutika v praxi a všem starším studentům, co si dali tu práci jednak s organizací a jednak s výukou ♥ Byli jste naprosto skvělí a moc to ceníme!! Netušíte, co všechno nám to dalo a jaký teď máme proti ostatním náskok (i když o to nejde), ale ten pocit, že aspoň trošku VÍME co a jak + taky to, jak máme k pacientovi přistupovat, je naprosto k nezaplacení!!

DÍKY, DÍKY, DÍKY! ♥ #naBrncodobry  


A samozřejmě probíráme různá onemocnění a zdravotní stavy. Přijde mi to dost nad rámec našeho ročníku, protože fakt jdeme do interny (i když Brnčo je prostě specifické, když se EKG učíme tak, jak na postgraduálu.. ), ale je to to jediné, co miluju, protože to má pro nás nějaký účel a význam!! Konečně si připadám, že něco vím, že se v něčem orientuju, a že mám danou jakousi syntézu informací v hlavě - ten pocit je boží a motivuje mě to jít dál za svým snem a upřímně doufám, že se ze mě časem stane dobrý diagnostik a budu toto všechno fakt bez problémů ovládat. A protože mě to tak baví a doufám, že mi to i jde, rozhodla jsem se, že si na Vánoce udělám radost a konečně si koupím toho růžového Littmanna. Vybrala jsem si Littmann Classic III - pearl pink.


Každý týden jsem zvědavá, co praxe přinese nového a zajímavého. Moc ráda se učím, moc ráda poslouchám, moc ráda se ptám a diskutuju a přijde mi, že právě pro tohle jsem na medicínu šla, a že se mi konečně dostalo kýžené odměny za všechno to utrpení hlavně ve druháku. Do školy chodím ráda, nemám k ní odpor (tak jako když byla biochemka) a snad každý předmět můžu označit za důležitý. A i když mě něco nebaví, mám motivaci pokračovat dále, protože se mi právě teď začal plnit sen.

Jak jsem psala na instagramu, pokud vás prvák a druhák nebaví, počkejte si na třeťák - wait for it - protože jo, bude to lepší, bude to boží a konečně budete vědět, proč to všechno děláte.

Třikrát hurá, zlatíčka, je tu konečně KLINIKA!! A Nadšená je ještě víc Nadšená :)



Závěrem si sem dovolím umístit hlášku jedné pacientky, když jsme šly se spolužačkou na letní praxi ustlat postel:
"Holky, vy jste opravdu moc dobře udělaly, že jste šly na ty doktorky."
... protože jsme si vzaly krátké prostěradlo a nešlo nám to ustlat absolutně vůbec! :D Dokonce jsem myslela, že ta paní vstane a půjde to ustlat sama, když nás viděla a to by byl opravdu velký trapas.

Tak se s vámi loučím, pokud se vám článek líbil a máte nějaké otázky či poznámky, nechejte mi zpětnou vazbu komentářem, nebo mě můžete kontaktovat na asku či na instagramu.

Ještě bych ráda podotkla, že v poslední době dávám svou cennou energii do jiných věcí než do idiotů a taky z toho důvodu jsem zablokovala přidávání anonymních komentářů. Další věc je ta, že pokud se zeptáte na nějakou otázku na asku, která vyvolá obrovskou vlnu diskuze a útoků, i když sama o sobě není nijak nevhodná a útočná, všechno mažu - jsem člověk a s tím vším, co dělám si zasloužím od vás minimálně klídek a pohodičku. To, že stále píšu a zajímám se o sociální život je zásluha jen vás - mnoha slušných followers, který máte rádi mou práci, mé články, čekáte na ně, baví vás to a motivuje, a hlavně pro vás by mi bylo strašně líto s tím vším přestat - děkuji za pochopení.

Zatím nadšená

#StayMotivated
#StayNadšená

Komentáře

  1. Naprosto souhlasím. Bohužel někteří zdravotníci berou nás třeťáky jako pomocnou sílu, kterou budou pouze zneuzivat- viz. umývání oken. Je to smutné, ale je to tak. Nejdůležitější je ale zůstat i tak do medicíny zapálený a nadšený :) Clanek je moc vydařený, jen tak dál!:) Aspoň mám co číst v práci :D Pá, tvoje Okena.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujuuuu ♥ Za všechno, hlavně za zkušenost :D Bohužel ne každý má praxi na jedničku, ale asi si musíme zvyknout i na tohle. Dopadlo to dobře a to je hlavní!! :)

      Vymazat
  2. Clanok je uplne skvely :)
    Z jednej stranky tie zdravotne sestry chapem, pretoze ich praca nie je dobre platovo ohodnotena nakolko ich praca nie je med lizat ale nie kazdy si to uvedomuje..nakoniec vzdy ostanu tie najhorsie :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji! :)
      Ano, já to taky chápu, ale přesto se musí umět chovat slušně :( Doufám, že se v průběhu času ta situace zase o něco zlepší :))

      Vymazat
  3. Ahoj, mohu se prosím zeptat, zdali je opravdu nutné jít na interní nebo chirurgické lůžkové oddělení při letní praxi ve 2.ročníku? Nebo ses setkala i se spolužáky, kteří byli na jiném lůžkovém oddělení a uznali jim praxi? Děkuji :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky, myslím, že jediná podmínka je, aby to bylo lůžkové oddělení :) Já sama byla na gyndě a nikdo nic neřešil.

      Vymazat
  4. Ahoj, moc krásný článek (jako vždy) :), ale měla bych k tomu jenom malou připomínku. Zrovna já jsem měla praxi v zimnám semestru na geriatrii a bylo to super. :) Sice jsme si opravdu užili až moc hygieny, ale tu krev jsme nakonec brali. A podle toho, co říkali ostatní spolužáci, tak i nějaká komunikace s pacientem a tak byla dost super. Třeba zrovna na chirurgii a ortopedii nám záviděli. :) (Tím jenom chci vzkázat mladším ročníkům, že je to každý rok jiné a že i když skončí na zmiňované geriatrii, nemusí se ničeho bát :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je moc dobře! Děkuji za názor a komentář, mám pocit, že se celkově výuka i praxe rok od roku zlepšují! 😊

      Vymazat

Okomentovat