Deprese, stres a medicína - tabu?

Když jsem s vámi měla minulý týden livestream na instagramu, zazněla tam prosba, jestli bych nenapsala ještě nějaký hlubší článek o stresu a o medicíně. Nebude to asi úplně manuál, jak se zbavit stresu / jak zvládat stres, protože na tyto otázky žádný manuál prostě není. V jednom z minulých článků O efektivitě učení a zvládání stresu jsem vám nastínila možnosti, jak stres eliminovat a způsoby, jak se ho snažím eliminovat já. Samozřejmě ne vždy se mi to daří, ale o tom až někdy příště.




Je to totiž tak, že včera jsem našla na stránce Přiznání MUNI jeden příspěvek.
Přečetla jsem k němu celou diskuzi i další diskuze navazující a samozřejmě jsem o tom začala docela hodně přemýšlet.
Upřímně, nerada se zapojuji do přímé diskuze, ale chci vám ukázat i tuhle druhou stránku medicíny, proto jsem se rozhodla ten článek napsat. 



Ve svém životě jsem se bohužel setkala s velkou řadou nemocí. Některé z těchto onemocněních jsou i psychického původu a ano, můžu potvrdit, že psychická nemoc je také nemoc a člověk, který ji trpí si s ní bez příslušné terapie a léků sám neporadí, někdy stačí pouze psychoterapie, medikamenty se dají postupně odbourat, někdy to prostě nestačí.

Nicméně, abych se vrátila k příspěvku z Přiznání MUNI. Míra stresu na medicíně je nepochybně velká a ze svého pohledu druháka, který má čtvrt studia za sebou (a 3/4 před sebou ... ) to na mě zatím nějaký výrazný dopad nemělo - myslím dlouhodobě. Mnoho lidí mi napsalo, že jsem "falešně" pozitivní, že si hraju na to, jak jsem strašně happy atd., ale já se tak opravdu cítím, když to dávám najevo. Když jsem smutná/naštvaná, cokoliv, dávám to najevo úplně stejně. Netuším, co se mnou udělá ten zbytek studia, ale je mi jasné, že tohle může kdykoliv přijít. Hlavně teď mám před sebou neuvěřitelně těžký semestr skrz zkoušku z fyziologie a biochemie a další předměty, ale zase se pokusím být v klidu, učit se a nějak to zmáknout, ideálně před prázdninami, snažím se nestresovat se dopředu a nedělat si v hlavě katastrofické scénáře.

Faktem je, že se mi zatím všechno relativně povedlo a vždycky jsem měla "prázdniny" a čas si odpočinout, načerpat novou energii, a když vidím některé své kamarádky, co musely zkoušky z různých důvodů přenášet na září/zimu, strávily s tím celé prázdniny, tak je jasné, že tam ten stres působí zase úplně jinak a tělo ani mysl nemá žádný čas na regeneraci a jede prakticky neustále bez odpočinku a to se nedá dlouhodobě vydržet. Věřím, že člověk, co psal příspěvek na Přiznání, to mohl mít úplně podobně. 
Na medicíně je totiž jedna věc neskutečně blbá a to ta, že když se vám z nějakého důvodu nepodaří jedna zkouška, tak automaticky jdete do meziročníku a prodlužujete studium a tohle ničí a vyčerpává. Je to strach skoro všech studentů, protože každý z nás (ruku na srdce), by to měl v co nejkratší době rád za sebou, a když už se na to dal, tak i ÚSPĚŠNĚ za sebou. Dáváte totiž do toho studia moc životní síly, která se vám někdy ani nevrátí zpět - proto je dobré studium zvážit ze všech stran hned na začátku. Samozřejmě nepředpokládám, že v 19 letech víte, jestli na to máte/nemáte, dokážete se takto učit, dokážete být psychicky odolní, ale není někdy špatné, se nad tím trošku zamyslet.

Dále mě v příspěvku zarazila věta "nervové zhroucení o zkouškovém několikrát týdne není výjimkou" - o nervovém zhroucení psalo v příspěvcích mnoho lidí. 
Každý má určitě někdy stav, kdy je mu na hovno, chce se na všechno vysrat (pardon, že jsem sprostá), nic ho nebaví, nechce se mu, bolí ho hlava a chce prostě utéct. Taky si před zkouškou někdy umíme pobrečet (v prváku teda víc než teď), ale ten pláč (konkrétně mně) vždycky spíš pomáhá uvolnit napětí, takže je kolikrát vítaný. Chceme spálit učebnice, protože se nám při pohledu na ně zvedá žaludek a nedokážeme si představit sedět v tom ani o hodinu déle. Je tohle nervové zhroucení?Jak si ho představujete vy? 
Víte, já o tom přesnou představu prostě nemám. Přijde mi, že třeba u mě a spolužáků jsou ty stavy zatím jen chvilkové a jak rychle přijdou, tak rychle zase odejdou, ale absolutně nepopírám, že něco takového je a někdo to prožívá.
Například můžu upozornit na lednový Medideník Bloncky - odkaz zde. Prožívala jsem to s ní, ale upřímně jsem netušila, že to zacházelo až do takové míry, jak popisuje v článku. Přitom ona je jedna z těch studentů, kterým se všechno daří taky docela dobře a nikdy nemusela předmět přetahovat a stejně má nebo měla teď problémy a je ze školy unavená.

Hodně byla v diskuzích také zmiňovaná konkurence a přístup zkoušejících, Opět - nemůžu říct, že bych se s něčím takovým setkala. Všichni mě zatím spíš zachraňují než topí, spolužáci z ročníku jsou super a opravdu spolupracujeme hodně. A velice mě mrzí, pokud to někdo má jinak. Já budu doufat, že se tohle v průběhu doby studia prostě nezmění a třeba to vyjde. Třeba taky ne, uvidíme.

Všechny ty věci, o kterých jsem přemýšlela, jsem se pokusila stáhnout si na sebe a tohle mi z toho vyšlo.
  • Když jsem se snažila být perfektní a stoprocentní, byla jsem psychicky totálně v prdeli. Od každodenního stresu mě zachránila moje gymplácká strategie - to, co nemusíš dělat na 100%, udělej na 50%. Bude tě to chvilku rozčilovat, ale v konečném důsledku si ušetříš nervy.
  • Přijala jsem fakt, že skončit vyhozená od zkoušky není žádná ostuda a může se to stát každému
  • Zjistila jsem, že medicína je hodně o štěstí a do některých předmětů je NEMOŽNÉ naučit se všechno (otázky), bez toho, abyste si udrželi nějaký sociální život
  • Docela důležitou věcí,  jak zabránit stresu je znát své schopnosti - kolik vám trvá naučit se to a to a udělat si dobrý time management (tohle se budu učit dneska, tohle zítra).
  • Ve zkouškovém jsem až do posledních pár dnů většinou v klidu. Potom si pobrečím, uvolním se a říkám si, že stejně už teď nic neudělám a nějak to dopadne - snažím se přijmout realitu.
  • Před každým testem nebo zkouškou se klepu. Já prostě nevím proč, nemůžu si pomoct, ale do té doby než mi někdo dá otázky, nebo test, tak se mi podle toho, jak jsem nervózní, klepou hlavně ruce. Když mě kamarád minule viděl v tomto stavu, pustil mi na mobilu animaci, podle které má člověk dýchat, aby se uklidnil - nevěřila jsem tomu, ale fakt to docela hodně pomohlo a zmírnilo třes. Jinak jsem byla v rámci možností, v pohodě.
  • Za žádnou cenu nepiju den před zkouškou nebo v průběhu zkoušky nic kofeinového, protože mám pocit, že jak to na mě normálně přes rok nepůsobí, tak s tím, jak jsem před zkouškou v nervech, se to ještě mnohonásobně s kofeinem umocní a není to vůbec dobré. Mám roztěkanou mysl, nemůžu se soustředit a klepu se ještě víc.
  • Hodně kňourám - mohli jste vidět na stories a potřebuju ujistit, že to bude dobré, a že když to nedám, tak se nic nestane.
  • Pravidelně mám za zkouškách sucho v puse a ani když se napiju 10x, tak mi to nepomůže. 
  • Necítím hlad, ale nosím si vždycky s sebou banán a aspoň trošku snídám.
  • A po zkoušce, až ze mě vyprchá adrenalin, mě tak neskutečně bolí hlava, že se nezmůžu na nic jiného než jít spokojeně spát, protože obvykle noc před zkouškou spím velice špatně.
  • Druhý den je vše ok a přetrvává dobrý pocit. Po histole jsem druhý den byla sice ještě trochu rozčarovaná, ale  už jsem nebrečela. Dala jsem si day-off a pomaličku si začala něco číst. 
Věřím v to, že i medici, kteří psychicky nezvládají školu moc dobře, mohou být skvělí doktoři, protože se najdou v oboru, který není třeba psychicky nějak extrémně náročný a budou ho dělat dobře. Jsou přece i takové obory, kde rozhodně nejde o život. Kolegovi z páťáku, jehož příspěvek jsem si půjčila, držím strašně moc palce, ať to úspěšně doklepe a ve skrytu duše doufám, že jakmile opadne stres ze studia, zmírní se i jeho psychické problémy a bude to všechno zvládat lépe. Samozřejmě to platí i o ostatních lidech, kteří užívají antidepresiva a jiné léky. Není to ostuda, je to nemoc a nedá se posoudit, jak by člověk dopadl či nedopadl na jiné škole, na jiném oboru a bohužel potkat nás to může všechny a kdykoliv. Já osobně mám třeba strach (a fakt velký) z jiných věcí než je škola, ale snažím se ho držet na uzdě a nepoddávat se tomu. Pravdou je, že to na mě netlačí každý den, jako škola.

Abych vám ještě řekla jeden zážitek, že to není všechno úplně vždycky tak super, o kterém jsem se zatím nezmínila. Stalo se to v průběhu první (ošetřovatelské) praxe, kdy jsem byla nachlazená, do nemocnice jsem vstávala o půl páté, protože jsem na šestou měla být v nemocnici (a to jsem ještě spala v Brně, nebo spíš nespala, protože by bylo hodně špatně). Když jsem přišla do nemocnice, vadilo mi úplně všechno, to prostředí, ten vzduch, ten pach. Prožívala jsem bolest pacientů, jak kdyby to bolelo mě, cítila jsem se strašně slabá a zmatená a říkala jsem si, že jestli budu muset v tomto prostředí na stálo pracovat, tak to asi nezvládnu. Při různých činnostech (celkem 3x) jsem začala cítit mžitky před očima, motala se mi hlava a úplně to byl takový ten pocit, jak se sesouvám někam pryč do hloubky, ale zároveň jsem byla u pacientů a nemohla jsem utéct a nebo si sednout, dát to najevo a tak jsem se to silou vůle snažila překonat. Byl to prostě pocit, že omdlím. Stalo se mi to předtím jen jednou a to, když se můj děda chystal na výměnu kolenního kloubu a já mu ten zákrok pustila na videu. Nic extra hrozného jsme na tom našem oddělení neviděli. Nebyli tam lidé s dekubity, nebo s otevřenými ránami. Pro ty lidi jsou ty jejich nemoci samozřejmě hrozné, ale víte, jak jsem to myslela. Podruhé a potřetí to už bylo lepší a lepší, ale musela jsem si zvyknout. Upřímně, letní praxe se bojím a bojím se toho, co budu dělat, až přijdou reálně horší věci, ale věřím, že si na to zase postupem času zvyknu a bude to dobré, nebo aspoň mírnější. Abych to zakončila pozitivně - krev mi nevadí, jupí :)

Tento článek a shrnutí bodů je hlavně pro budoucí uchazeče o medicínu, protože chci, abyste viděli i ty "temné" stránky a to, že i když já se snažím být neustále pozitivní a v pohodě, hodně lidí to tak nemá. Zamyslete se nad tím, nechte si to projít hlavou, ať aspoň máte zhruba představu, do čeho jdete, ale stejně vám přeji hodně štěstí a ať se rozhodnete jakkoliv, budu vás podporovat vždycky a psát pro vás tyhle rozptylující, zamýšlející, někdy vtipné, někdy poučné články :))

Mějte se krásně! ♥ A budu ráda za konstruktivní názory každého z vás!! :)

Zatím nadšená

Komentáře

  1. Moc pravdivej a upřímněj článek, Vadí mi, jak se z doktorů a mediků dělají skoro superhrdinové, kteří nebrečí, nepotřebují spát, furt úsměv na rtech a ,,zachraňujeme životy, kolegyně!"... Ono i medik je jenom člověk, kterej si prostě jenom vybral těžkou školu a přece jenom nedovedu si představit někoho normálního, kterej by to všechno zvládal úplně v pohodě. Takový stavy maj i ty nejnaučenější lidi z ročníku.
    A děkuju za zmínku! :D Sice si myslim, že patřim k tý klidnější půlce studentů, ale tohle jaksi bylo i na mě moc a už se nemůžu dočkat, až dostuduju, prože todle mě ničí :D
    Fakt velmi objektivní článek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak ono už to, že medicína je hromada ambiciózních lidí, který se tvářej jak to zvládaj, je dost stesující.. a když se tak tvářej i učitelé jak říkáš, tak si člověk pak připadá jak největší lempl, a to jsou na tom třeba ostatní stejně :)

      Vymazat
    2. Moc děkuji, zlato :) Já doufám, že to hodně lidí donutí se zamyslet a otevře jim to oči :) Vím, že nejsi psychicky neodolná nebo tak něco, ale chtěla jsem tím ukázat, že i na "normálního" medika to může být někdy moc :) A tys to zvládla a teď už je to ok!!

      Anonym: Někdy je důležitá komunikace. Docela by ses divil/a kolik ti toho lidi o sobě prozradí, i když to třeba vědět nechceš/neloudíš a to jen proto, že si potřebují popovídat nebo ulevit. Kdo se nezeptá, nebo nezačne, nic se nedozví a pak se všichni budeme jenom přetvařovat :)

      Vymazat
  2. Ahoj, veľmi pekný článok, hlavne úprimné bodové zhrnutie :-) . Ja som aj po 2,5 rokoch veľký streser, pred skúškami nedokážem zaspať a anatómia...to som nespala deň pred a po skúškou, des bes :D. Myslím si, že človeka dosť ovplyvňuje aj komunita okolo neho - podľa mňa je medicína dosť kompetitívne prostredie. Na LF som si našla pár skvelých priateľov, ktorých by som nemenila absolútne za nič, avšak od širšej medickej komunity sa dištancujem, jednoducho mi je bez tých ľudí lepšie a slniečkové chovanie niektorých figúr mi občas príde dosť falošné. Našla som si tú správnu "introvertno-asociálnu" mimoškolskú aktivitu - mala som svoju babičku v domove dôchodcov, s ktorou som si išla každý týždeň pokecať a bolo to vážne fajn. Zarazilo ma však, že za celý rok sa tam prestriedalo tak 6 ľudí...neviem, možno je tento rok situácia lepšia (bodaj by! :) ) ale na detské oddelenia sa všetci tlačili a bola ešte kopa náhradníkov...prišlo mi, že je to tým, že detičky sú viac "cool" a lepšie pôsobia na city, neviem, možno som príliš príkra len preto, že ja k nim veľmi vzťah nemám - napríklad. Je to môj názor, nechcem osočovať, možno tomu len nerozumiem. Pre moju psychohygienu je dôležitý aj kontakt s priateľmi z iných oborov, ktorí nehovoria stále len o škole. Inak k praxi...mala som ju minulý rok v lete a po 2 rokoch školy najlepší zážitok. Bola som v našej okresnej nemocnici, mala som šťastie na dobré sestry, ktoré ma naučili veľa vecí; keď sa mi nemohli venovať, som behala so sanitármi. Zostávala som aj dlhšie a pri pocite, ako do tej "happy-go-lucky (and perfect)" atmosféry LF nezapadám, ma to naozaj povzbudilo :-) .

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělý článek. Jsem ráda, že jsem tebe a Bloncku objevila a začala sledovat. Je dobře, že ukazujete věci, tak jak jsou. Letos jsem si podávala přihlášky na medicínu. Už podruhé. Před rokem jsem si je dala a ani jsem nepřemýšlela, jaké to je, pak opravdu studovat. Jestli bych to zvládala atd. Pak ale přišel neúspěch a já hledala, jestli to měl třeba někdo stejně, že se na poprvé nedostal. No a tak jsem našla tebe a později Bloncku. Dáváte nám možnost nahlédnout, jak samotné studium vypadá. Co člověk opravdu prožívá. I když jsem věděla, že je medicína těžká škola, teď se na to koukám zase trochu jinak. Letos jsem u přihlášek přemýšlela i právě nad tím stresem při studiu. Jak píšeš, pokud bych se dostala, nevím, jestli bych ten stres zvládala. Jestli bych na to měla, ale je dobré nad tím aspoň přemýšlet. A jít do toho s vidinou nejen toho dobrého, ale mít poznané i negativní stránky medicíny. Ještě jednou děkuji.

    OdpovědětVymazat
  4. A k tomu všetkému človek nežije len pre tú školu, ale aj taký normálny život, kde sa tiež niekedy niečo riadne pokašle a potom to takto vplýva aj na štúdium, človek je celkovo unavený a nemá chuť a síl bojovať aj so školou. A na medicíne je človeku akosi vtĺkané, že sa nesmieš podddať lebo čo keď ti bude pacient zomierať, atď....minimálne aj keď to nie je povedané, je to očakávateľné. Ale poznám pár ľudí, pre ktorých bolo skúškové veľmi vyčerpávajúce, boli v neskutočnom strese ( čím sami sebe škodili, lebo sa potom nevedeli sústrediť). A takisto som počula historku, že na jednej zo skúšok profesorka vyhodila študentku len preto, lebo ak sa takto zrúti zo skúšky ako chce robiť lekárku. Takže na tú psychiku asi vplýva strašne veľa faktorov, nielen samotné kvantum učiva, ale asi aj prístup ľudí okolo, ktorí to študentské prostredie tvoria. A presne preto potrebujeme tých láskavých ľudí okolo seba čo si aj napísala v predchádzajúcom článku :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj,
    k tomuhle se prostě musím vyjádřit. :D Ano, medicína je neuvěřitelně stresující škola. Pořád nad námi visí, že když pokazíme jeden zápočtový test, zavalí nás lavina dalších povinností a už se z toho nevyhrabeme. Stres se kumuluje a ve zkouškovém přichází stav, kdy nespíme, máme záchvaty pláče a naprosté beznaděje. Já často upadám i do apatie, kdy mě nezajímá už absolutně nic. Zažívám to já i mí spolužaci. Kdo tvrdí, že na medicíně ani chvíli pocit, že tam nemá co dělat, mi přijde jako bájná bytost z mytologie.
    Mně osobně pomohlo, že mě z medicíny natvrdo vylili. Sesypalo se na mě v prváku všechno, co mohlo, a v září po roce v konstantním stresu jsem si poslední den zkoušení z anatomie odnesla 4/F. Ta úleva byla neuvěřitelná. Velmi dlouho jsem pak zvažovala, jestli tam lézt znovu, jestli mi to za to stojí.
    Naštěstí jsem se asi poučila, nebo mi systém na 3.LF vyhovuje víc (a taky máme víc v pohodě prvák), ale jsem moc ráda, že jsem znova na medicíně.
    A proč to píšu? Přijde mi, že ten největší stres způsobuje přesně to, že se bojíme, že vyletíme. Ať už u zkoušky nebo u testu. Teď nechci tvrdit, že se vůbec nestresuju, to by byla hrozná blbost :D Ale pomohlo mi zjistit, že když mě vyhodí ze zkoušky jednou, nic se neděje... Prostě učím se a nějak to dopadne. Na medicíně hraje obrovskou roli štěstí a to neovlivníš :)
    Hodně štěstí při studiu i v životě!

    OdpovědětVymazat
  6. Já myslím, že stres zažívá v určité míře každý medik a u nás v Hradci se s tím do určité míry pracuje. Několikrát nám bylo řečeno, že jsme někdy i schválně tomu stresu exponovaní, víc se na nás tlačí a tak. Abychom se ho naučili zvládat, protože jako doktoři tohle prostě musíme umět.

    První tři roky jsem si myslela, že je to hovadina a že nás prostě jen chtějí buzerovat. Ale teď, na konci studia vidím, jak obrovský pokrok jsem, co se týče hroucení se, brečení a celkově zvládání stresu udělala, fakt už mějen tak něco nerozhodí.

    Jinak článek je super, nesouhlasím akorát s jednou věcí. Podle mě lidi, kteří už během medicíny skončí na antidepresivech nebo se fakt nervově zhroutí čistě "jen" z toho studia, by neměli medicínu dělat. A to pro jejich vlastní dobro. Přece jen je to oblast, kde člověk prostě musí mít určité předpoklady.

    Ale jinak super :)

    OdpovědětVymazat
  7. No, myslím, že je prakticky nemožné se nervově zhroutit několikrát do týdne. Mít velké nervové vypětí a na základě toho se rozbrečet? Ano, to docela dobře možné je, i několikrát do týdne; ale myslím, že ten pláč člověku ve finále spíš uleví, než že by mu uškodil.
    Jak si představuji nervové zhroucení já? Nepohneš se, umrzají ti v létě prsty (a nosíš rukavice), nepamatuješ si, co se stalo… Ze své zkušenosti vím, že to souvisí strašně moc se stavem psychiky jako celku a ne jen se zátěží, kolik se toho učíš (i když je to nenaučitelné množství).
    Když jsem třeba v prváku neudělala histolu a anču na první pokusy, tak jsem to ten den obrečela. A fakt hodně. Byla jsem naštvaná, smutná, rozčílená, vadilo mi, že neplním plán a měla jsem strach, že nebudou žádné prázdniny. Ale pak přišel další den a pak ten další a ejhle, v půlce července jsem měla prvák hotový. Nervové vypětí ano, ale zhroucení určitě ne.
    To přišlo ve třeťáku a ani ne tak kvůli mikračce nebo patole jako takové, ale kvůli něčemu podobnému, co popisuješ ty při návštěvě oddělení. Ta bolest pacientů a jejich strach z umírání o samotě (v kombinaci s mojí vysokou citlivostí) v kombinaci s rozličnými problémy na „domácích frontách“ vyvolala takový stres, který mě připravil o rok a půl života, dva roky potom jsem nezvládla vůbec vlézt do jakékoliv nemocnice. Takže bych se vážně nebála nazvat toto nějakým psychickým zhroucením. Že jsem se z toho po té vší době dostala i bez jakýchkoliv antidepresiv je druhá věc.
    Psychická nemoc je taky nemoc a musí se to tak brát. Jen je pak těžké, když to tak nezvládají brát nejen laici, ale i spolužáci.
    Ale aby ten komentář nebyl tak negativní: Medicína je fantastická ve spoustě věcí. Naučíš se nanaučitelné. Učíš se reálné věci (ne vlky-plky a slovíčkaření). Dá ti „kolektivní zázemí“ a pak i „status“. Při troše štěstí budeš mít dobré spolužáky a budete mít kolektiv. Ve finále můžeš mít „laťku“ jinde než ostatní spolužáci z gymplu. A když se to náhodou nevyvede, tak víš, co je stres a neplašíš z jednoho špatně založeného papíru (nebo jakéhokoliv jiného přešlapu).
    Na prvák a druhák vzpomínám jako na dva super roky života. Sice jsem se pořád učila (nebo jsem měla ten pocit), ale stejně to bylo skvělé. Dneska bych zase medicínu doporučila skoro každému, kdo o ni má zájem. Jen hodně senzibilním lidem bez skvělého podpůrného zázemí asi ne.

    OdpovědětVymazat
  8. Veľmi pekne napísaný článok. Úplne si ma inšpirovala, aby som napísala čoskoro niečo podobné. Medicína nie je vôbec taká hrozná, pokiaľ práve nemáš skúškové a nervy v prdeli :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat