A kdo ti pomáhá, když je ti mizerně?

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč vlastně na světě jsme?

Kdo nám to umožnil?

Kdo to chtěl?

A proč to tak bylo?

Samozřejmě, jsou a byli to naši rodiče a celá rodina.

http://66.media.tumblr.com/tumblr_m9hxobGKwT1rtmmtc.png

Tento článek jsem měla v plánu už delší dobu, aby si každý z vás uvědomil, co všechno vlastně v životě má a jak je mu dobře. Prarodiče, rodiče a ostatní členové stárnou každým dnem a čím víc my dospíváme, rozvíjíme se a žijeme si vlastní životy, tím víc se nám oni "ztrácí před očima" a samozřejmě umírají.
U nás to momentálně moc růžové není a z hodně věcí je mi smutno, ale snažím se si ze všeho brát vždycky to lepší a chovat se tak, abych nikdy ničeho nelitovala a věřím, že se zase všechno obrátí k lepšímu.

Zároveň bych vám chtěla představit slečnu, která mě každým dnem inspiruje svou vytrvalostí a tím, jak si jde za svým snem a ukázat vám, že ne všechny "děti" to mají v životě jednoduché.

A teď chci, aby se každý z vás zamyslel nad tím, jaký má s rodiči vztah. Je ten vztah dobrý či špatný? Podporují vás rodiče? Milují vás rodiče? Milujete vy rodiče? 

Pokud jste na všechny otázky odpověděli takto - výborný/dobrý, ano, ano, ano - je to v pořádku a já vám gratuluji. Patříte totiž mezi ty šťastné, kteří, stejně jako já, mají v životě hlavní a důležitý sloup, o který se mohou opřít. Mohou se od něj odrazit a začít žít svůj život podle sebe. 

Jsem jedináček. Nikdy jsem nepatřila mezi rozmazlence, co si vydupali po rodičích všechno. Neměla jsem moc hraček. Nikdy mi nekoupili nejnovější panenky, ale přesto jsem nikdy netrpěla nedostatkem a vždy jsem měla všechno, co jsem opravdu potřebovala.
A jako jedináček jsem také měla jejich bezpodmínečnou lásku jen sama pro sebe, což mě nyní činí více fixovanou.

Rodiče dbali na to, abych v rámci našich finančních možností cestovala.

Rodiče mi dali rozhled a také mi poskytují vzdělání a já jim za všechno strašně moc chci poděkovat a doufám, že jednou na tom budu i finančně tak dobře, abych jim to všechno mohla vrátit a postarat se zase o ně.

A finance, to je ta druhá stránka, o které chci dnes psát, protože bez financí se nedá studovat.
Můj první rok na medicíně vyšel naše zhruba na 30 000 - 32 000 Kč. Tato suma je poměrně nízká, vzhledem k tomu, že v Brně nebydlím, ale dojíždím, což samozřejmě vyjde mnohem levněji, ale i tak je to dost peněz.
Kdybych si měla školu financovat sama, vůbec bych to neměla šanci zvládnout, jelikož v prváku nepřipadala brigáda přes šk. rok v úvahu a opravdu, všechna čest těm, co tu brigádu u medicíny mají (i když nikoho takového neznám). Pokud brigádujete u medicíny, neváhejte se mi, prosím ozvat. Dost by mě totiž zajímalo, jak to zvládáte, jaké brigády máte atd.

A bohužel, jako všechno i škola je o penězích, protože když je nemáte, studium si prostě dovolit nemůžete. 

Kvůli dokonalé atmosféře, prosím, zapněte se následující písničku a pokračujte ve čtení :)

Jak jsem již zmiňovala, článek jsem dnes napsala také proto, že jsem minulý rok poznala jednu slečnu. Velmi milou a příjemnou slečnu, která mi napsala, že by strašně chtěla být paní doktorka, že je to její životní sen, ale bohužel má komplikovanou rodinnou situaci a tím pádem nemůže zrealizovat svůj sen. Tato slečna studovala několik středních škol, maturitu udělala, když jí bylo 22 let. Poté se hlásila neúspěšně na medicínu a proč neúspěšně? Situace v rodině byla tak špatná, že neměla dobré podmínky na učení a tím pádem to prostě nezvládla - a stejně nebylo jisté, zda by v těch podmínkách mohla studovat tak těžkou školu.
Tento rok to všechno vyvrcholilo dokonce tím, že se jí rodiče zřekli, řekli jí, ať se vystěhuje z bytu a prostě ji nechali napospas tomu všemu - ať si poradí sama. Je dospělá a oni přece nemají povinnost se o ni starat a kor, když se jí nelíbí jejich chování a podmínky. 

Dopadlo to tak, že se slečna musela postavit na vlastní nohy, odstěhovat se. Naštěstí není sama, ale má již dlouhou dobu přítele, který je jí ve všem velkou podporou. Našli si byt a oba dva chodí do práce, ale z toho důvodu se i letos musela vzdát svého velkého snu. Učila se na přijímačky, jak to jen šlo a nakonec na ně ani
nešla a to proto, že ví, že by stejně v září nastoupit nemohla, protože by to finančně s přítelem nezvládli. Mnohokrát jsme spolu mluvili o tom, co by pro ni bylo nejlepší, říkala jsem jí o jiných alternativách, ale ona chce jít jen za svým snem.
Momentálně doufá, že si přítel splní ten svůj sen, postaví se finančně na nohy a příští rok se ona bude moct zapsat na obor Všeobecné lékařství. V té dobře jí bude 24 let.

A já ti strašně moc moc moc fandím a děkuji, žes přišla do mého života, abys mě o mnohé obohatila. Mám se od tebe hrozně moc co učit - my všichni. A vím, že se všechno jednoho dne v dobré obrátí a ať už s titulem MUDr. s jiným titulem, nebo bez něj budeš spokojeně kráčet svou životní cestou se vší láskou a podporou, kterou předáš dál, i když ty sama si ji neměla - ale hlavně, budeš šťastná a přece to, po čem všichni toužíme a za čím jdeme. Štěstí si každý musí vytvořit sám v sobě, a i když budeme mít všechno, nemusíme být nikdy šťastní. Všechno bude tak, jak má být a bude to tak správně ♥

Vidíte? Někdy jen "malá" nepřízeň osudu může způsobit to, že se vám vaše sny zkomplikují a musíte je odložit na úkor něčeho, co dělat prostě nechcete, i když víte, že byste se dokázali realizovat úplně jinak, kdyby vám byly hvězdy více nakloněné.
Myslím si, že některé věci jsou mezi nebem a zemí a tak to prostě má být. Je to osud, který máme všichni nějakým způsobem nalajnovaný, ale do jisté (a značné) míry ho můžeme ovlivnit a jít si po své vlastní cestě a překonávat všechny překážky.
Bezpodmínečně věřím tomu, že když už se člověku sesype na hlavu takový obrovský pytel sraček, že se z těch sraček prostě jednou vyhrabe na čerstvý vzduch a další na něj už nespadnou, protože bude na jejich vrcholu.

Já sama jsem ještě nedospěla na úroveň toho, že by mi nezáleželo na materiálním světě. Mám ráda nové věci, ráda nakupuji a také na nich do značné míry lpím, což není úplně dobře. Ale když přijdou příběhy a situace, jako je tato, opravdu si uvědomuji, že věci jsou neživé a přináší nám jen dočasné potěšení. To, co nijak a nikdy nenahradíte je láska a všichni bychom si to měli více uvědomovat a vážit si všeho, co máme.
A hlavně, láska rodiny - ta je absolutně nenahraditelná a s ničím nesrovnatelná ♥

Teď v tichosti poděkujte vesmíru za to, jaké máte skvělou rodinu a za to všechno, co v životě máte. 

A já také DĚKUJI.

Mějte se krásně, doufám, že se vám článek líbí a pokud budete tak moc hodní, zanechte povzbudivý komentář pro mou kamarádku, budoucí medičku, všechno si to čte a bude moc šťastná.

Zatím nadšená.