sMěsice Nadšené - říjen 2017

Říjen pokračoval a škola plynula pomalu, ale hlavně v poklidu. Život se taky zpomalil. Když máte za sebou těžký semestr, jako byl letňák druháku, přijde vám, že je potom všechno lepší, tráva je zelenější a slunce září výrazně. V říjnu jsem si neskutečně moc začala užívat to, co mi všechno přináší škola ve třeťáku a nikdy jsem za to nebyla víc vděčná. Můžu totiž říct, že poprvé za celé dva (a něco) roky, mě to fakt moc baví!


Školní radosti a starosti

V říjnu jsem ještě chodila na všechny přednášky z patfyz. V listopadu jsem to úplně vzdala. Je pravda, že letní semestr je daleko, tak se ho tolik nebojíme a tato zima je opravdu za odměnu (jsem zvědavá, jak budu mluvit před zkouškami), nicméně škola nám ukazuje odvrácenou stránku medicíny - to, co jsme dosud neviděli a to, o čem jsme dosud neslyšeli.
Abych pravdu řekla, pociťuju poměrně velký tlak skrz smrt a umírání. Do teď bylo všechno jen v pořádku, všechno dobré, jenže teď? Všechno špatně.

Sice nás to baví a moc, ale když přijdete na oddělení za pacienty, na kterých můžete vyšetřit téměř vše (a všechno je špatně) a odhadujete, že jim moc času asi nezbývá, protože stačí jedno rozčílení a můžou dostat například infarkt, není ten pocit nejlepší. V říjnu jsme ještě neviděli pitvy - ani jednu jedinou, ty začaly až v listopadu a musím říct, že se u mě tímto všechno ještě zhoršilo.
Smrt číhá na každém rohu a my na ni nejsme připravení a neumíme na ni připravit ani pacienty. V ČR neexistuje nic (nebo pokud existuje, je to velmi v plenkách), jako paliativní tým, který má pacienty od počátku psychicky i fyzicky připravit na to, že smrt je nevyhnutelná a dřív nebo později přijde a zařídit to, aby z tohoto světa odešli smíření. V posledních letech mi připadá, že se stupňuje počet lidí s nádorovými onemocněními a prožila jsem (z vyprávění) ne jedno umírání a opravdu je mezi nimi obrovský rozdíl.
Na jedné straně jsou to úmrtí náhlá a rychlá - lidem prostě dohoří svíčka a zemřou ve spánku / spadnou a už se neprobudí / řeknou, že cítí, že umřou a prostě umřou. Na druhou stranu jsou to úmrtí po nějaké špatné zprávě - bohužel se to již nedá léčit ani vyléčit - a ti lidé se sami opustí, protože se smíří s tím, že to dřív nebo později přijde a nemá cenu utrpení prodlužovat a pak je tu skupina třetí - takoví, co bojují až do konce a nechtějí zemřít. Jenže jaký to má smysl? Trápí se rodina, trápí se oni sami, ale neumí to vyřešit. Neumí se smířit s tím, že odejdou, obzvlášť, pokud je to předčasně a mají všechno před sebou a tak dělají mnohdy šílené věci v marné naději, že smrt nepřijde. A myslím, že přesně na tuto skupinu (prakticky na všechny ty, co jsem vyjmenovala), by se měla současná medicína zaměřit víc, protože my opravdu nedokážeme zázraky a jsme omezení.

Ale to jsem někam odbočila. Škola je super. Děti jsou super (máme chirurgii v Dětské nemocnici) a pacienti na interně jsou taky skvělí a hlavně se na nich naučíme strašně moc. Nechce se mi pořád učit imunologie, patfyz a patola jsou úplně na vedlejší koleji (i když v patole nás občas zkouší) a mikrobiologie je předmět, na který se teď soustředím úplně nejvíc. Doufám, že to všechno půjde dobře a do zkoušky budu připravená :)



Má osobní bublina

Užívám si teplých říjnových paprsků, přeci jen je ten měsíc nádherný, a proti září opravdu teplý. Trávím hodně času v přírodě a snažím se psychicky i fyzicky připravit na nadcházející sychravý podzim a 3 měsíce zimy, které klasicky přicházejí a budu se i tak snažit si je maximálně užít. Koncem října jsme, jako tradičně, byli na lampiónovém průvodu u nás ve městě, potom na rodinné večeři a taky na oslavě narozenin u tety. Nemám pocit, že bych byla nějak extrémně svázaná, jako v letním semestru a tím pádem pociťuju pořád obrovskou úlevu! Neskutečnou... neuvěřitelnou.
A nejsem nic jiného než vděčná.

Jak to cítím?

Některé věci by mohly být lepší (jako vždycky) ... , ale i tak si myslím, že si nemám na co stěžovat. Občas je to jako na houpačce, občas se mi nechce vstávat, ale vesměs je všechno v pořádku. Jsem moc zvědavá, co přijde dál, jak se mi podaří kliknout zkoušky, protože ke konci října nám vypsali termíny a jak to všechno dopadne. Věřím, že tentokrát dobře, protože jsem ze druháku fakt poučená. Shit happends :)



Proč jsem smutná?

Nejsem smutná. Jen občas mám trošku tendence k syndromu medika a přehnanému strachu o sebe, ale vím, že nic z toho není pravda a všechno je jen a jen v mé hlavě. A dokážu ji zvládnout.

Říjnová bilance

Spánek - vyčerpává mě vstávání v 5, nesnáším vstávání v 5
Spokojenost *****
Zvědavost, co semestr přinese ***
Věci, se kterými se vyrovnávám - jsou tu, ale neovlivňují můj život
Snaha být lepší ***** - vždy vydávej úsilí pro správnou věc
Těšení se na listopad *** - protože se budou dít velké věci
Strach ze zkoušek * 

Komentáře

  1. Je super, že se to po druhaku spravilo. Celkově i vypadas šťastnější :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, spravilo <3 Je pravda, že šťastnější jsem, škola mě fakt baví, nechodím na cvika otrávená a znuděná a myslím, že mi to dalo konečně všechno nějaký smysl. Druhák byl pro mě nesmírně kritický, hlavně teda chemie, u té jsem si myslela, že umřu (že je i reálná šance, že na ní vyletím ze školy) :))

    OdpovědětVymazat

Okomentovat