Jak Nadšená přijímačky zvládla + GRATULACE PŘIJATÝM

Sice ještě nemám po zkouškách a ano, měla bych se učit, protože prostě nestíhám a je to děs, ale jelikož se minulý týden (a prý taky část tohoto) psaly přijímačky na medicínu, rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o historku z června roku 2015, protože by některé z vás mohla zajímat / inspirovat / povzbudit a tak dále :)

© Barbora Říhová
http://barborarihova.cz/


Je čtvrtek odpoledne a táta mě veze i s kufrem na nádraží na vlak. Domluvila jsem se totiž se spolužačkou, že přespím dnes v Brně, vzhledem k tomu, že přijímačky mám v pátek v 7:30 ráno. První rok jsem jela s taťkou autem hned brzy ráno, ale říkám si, že to bude možná takto pohodlnější.

*

Cestu do Brna si vůbec nepamatuji. Pamatuji si jen to, že se s Verčou setkávám na Masaryčce u KFC a jdeme na byt. Jsem nervózní, ale ještě to na mě nedopadá úplně na sto procent. Navíc, nejsem v tom sama. Verča má druhý den velmi těžkou kombinovanou zkoušku z anatomie a z fyziologie (nejtěžší zkoušku jejich prváku) a tak nervy pracují. Přijdeme na byt, převléknu se a říkáme si, že vyrazíme někam si sednout do města. Ještě předtím mě však vede k Fakultě Sociálních studií MU, kde mám druhý den ráno dělat přijímačky. Sice jsem rok v Brně strávila, moc zkušeností však s městem, jako takovým nemám, a proto si radši nechám poradit, abych nic nezanedbala.

*

Vybrala jsem místo, které se jmenuje Skog Urban Hub. Je to kavárna, kterou v poslední době vídám často na instagramu. Moc se mi líbí. Dávám si s Verčou limonádu a vysvětluju jí krevní skupiny. Po cestě na byt z kavárny si ještě skočíme pro pizzu. Později přichází její kamarádka Marťa. Jsou zvyklé se s Verčou učit spolu. Sedí na posteli, zatímco já sedím na židli u stolu a nervózně procházím testy z minulých let, mačkám modelovky v ruce a jsem špatná z toho, jak strašně moc věcí vlastně neumím. Čas  se hrozně táhne. V průběhu večera si zapálíme několik cigaret, ale ani to nepomáhá. Kolem půlnoci Marťa odchází a my zůstáváme s Verčou sami na bytě. Asi o půl druhé se chystáme spát. Nejde mi to. Mám pocit, že se celou noc až do rána jen převaluju a budím. Vstáváme asi kolem páté ráno s tím, že Verčina první otázka ráno po probuzení je ta, kolik laloků má levá plíce. Na to jí nejistě odpovídám a snažím se dát trochu dohromady. Ráno na bytě uteče nesmírně rychle a já si ještě na poslední chvíli pouštím na notebooku song "Geronimo". Taková nakopávačka - přece to dnes nemůže dopadnout špatně. Kolem sedmé odcházím z bytu a mířím na fakultu.

*

Samotný průběh přijímaček jsem kdysi dááávno popisovala v tomto článku klik .

*

Mám po přijímačkách. Volá mi můj spolužák Vašek, který dělal zkoušky ve stejnou dobu, jako já, jen na jiné fakultě. Setkáváme se a jdeme si spolu sednout do McDonalds. Nemám vůbec hlad, ale přesto si koupím hranolky (nebo tak něco?). Jsme oba dva strašně smutní a opravdu v dost špatné a rozpolcené náladě. Testy byly (pro mě opět tradičně fyzika), zase masakr, jako loni a já se bojím, že jsem to vsadila na jedinou kartu, co jsem měla k dispozici, že jsem to zkrátka prováhala.
Po nějaké době odcházíme pomalu na nádraží, doprovodí mě na vlak, rozloučíme se a jedu domů. Již po cestě ve vlaku se mi spustí krokodýlí slzy, které nejdou zastavit. Jedna paní, co sedí naproti mě se mě ptá, co se stalo. Je pátek odpoledne, přijíždím k nám do města, kde mě na nádraží vyzvedává kamarád. Bere mě na pizzu, já pořád brečím. Jsem dokonce chvilkami až hysterická: 
"Proč mi to zase nevyšlo? Proč jsem tak strašně blbá?"
Poté jedeme na návštěvu k babičce. Teď už nebrečím, jen lamentuju a povídám si s ní o tom, proč si myslím, že bych měla být doktor. Proč si myslím, že je to povolání právě pro mě to pravé a proč to chci dělat celým svým srdcem. Jsem ale neskutečně unavená a nešťastná. 

*

Po příjezdu domů se mi konečně trochu otvírá prostor přemýšlet a udělat si obrázek o tom, jaké přijímačky ve skutečnosti byly. Když se rozvzpomenu na otázky a počítám si v hlavě body s tím, že si dohledávám správné odpovědi na internetu, vychází mi to tak, že bych mohla mít kolem 80 bodů - wow!!! V hlavě však vidím číslo 63.
Naši se mě snaží podporovat, utěšovat, stojí při mě a o možnosti, že by to nemělo vyjít se raději ani nebavíme. Ještě mi říkají, ať zkusím máknout na tu úterní Olomouc.

*

Pamatuju si jen rána, jak sedím schoulená na terase s papíry v ruce a snažím se něco šmodrchat na papír. Nejde mi to. Nemám na to myšlenky. V hlavě si promítám zpětně celé ty přijímačky, to, jak to dopadne, jak by to mohlo dopadnout a všechno kolem. Snažím se být klidná a nebrečet, nepřipouštět si špatný výsledek a neřešit zatím budoucnost - vždyť vždycky mám v záloze fyzioterapii, na kterou jsou přijímačky v pátek, ale z celého srdce doufám, že na ně nebudu muset jet.
Víkend utekl poměrně rychle, včetně pondělka a v úterý přichází den přijímaček v Olomouci.

*

Huráá, jedeme s tátou do Olomouce. Po cestě stojíme v koloně, jeli jsme ale naštěstí s dostatečnou časovou rezervou a já se snažím být úplně v klidu - dnes se dozvím výsledky z Brna. Počítám s tím a nemůžu se dočkat. Po příjezdu na LF UPOL se opět setkávám s mým spolužákem Vaškem, se kterým si vykládáme v atriu před vstupy do poslucháren. Potkávám známé tváře (již v Brně) z přijímaček z minulého roku. Je to smutné, ale na druhou stranu si říkám, že aspoň nejsem jediná, které to hned na první pokus nevyšlo. 
Olomoucké testy jsou, jako obvykle, dělané podle učebnic z doporučené literatury. Jelikož jsem měla fyziku nejlíp naučenou a projetou, přijde mi taky nejjednodušší. V biologii mě dost překvapují otázky na období naší země, s čímž jsem moc nepočítala, ale ok. Časový limit 2 hodiny na všechny testy? No nestíhám to ani náhodou. A tak se stane, že byť umím vypočítat všechny příklady v chemii, musím je natipovat, protože jsem blbá a špatně jsem si to rozvrhla. A ty jsou taky za dva body. Ajajaja. Nedá se nic dělat. Odevzdávám test a jdeme s tátou do fakultní nemocnice na krev. Mám pocit, že jsem ještě chvilku seděla s Vaškem před školou na schodech a sdělovali jsme si pocity z přijímaček. Jsme mnohem uvolněnější a spokojenější než v Brně. 

*

Po vyšetření jedeme s taťkou do nedalekých Dolan na oběd do naší oblíbené restaurace - Hostinec U Havlů. Je to taková naše malá tradice, že vždycky, když se pohybujeme v okolí Olomouce, na oběd si zajedeme jenom sem. Připojuju se rychle na wifi - je už tak okolo druhé hodiny odpoledne, výsledky by tam už mohly být - bohužel ale nejsou. Kontroluju to pořád, až do té doby než je čas odjezdu. No, nevadí. Už to stejně neurychlím a myslím si, že až přijedu domů, výsledky budou na ISu.
Cesta domů utíká, kvůli kolonám se rozhodneme nejet po dálnici, ale po okreskách. Posloucháme rádio a nic nás neruší. Internet v mobilu bohužel nemám a dokonce ho mám i zablokovaný skrz to, že se mi mobil občas samovolně na něj připojil. Když v tom se něco stalo - přišla mi smska.

"Výsledky přijímaček už jsou na netu!!!! Terka je přijatá. Míša"

Psala mi moje spolužačka z nutričního. Totiž, na medicínu jsme se z nutričního ten rok hlásili celkem 3 - spolužačka, spolužák a já. Já o tom byla přesvědčená od začátku a oni dva buď váhali, nebo se tím tolik neprezentovali, jako já. Všichni jsme byli na stejné lodi v tom, že nám medicína na první pokus prostě nevyšla, ale nedalo se nic dělat. 

Najednou jsme s taťkou nevěděli, co máme dělat. Začala jsem po cestě hledat volnou wifi, ale jelikož jsme normálně projížděli vesnice, bylo to marné. Nedokážete si přestavit, jak neuvěřitelně rychle mi tlouklo srdce. Tento stav trval asi dalších 20 minut až půl hodiny - opravdu bych řekla, že nejdelší půlhodinka v mém životě a za celou tu dobu mě taťka ujišťoval, že JSEM přijatá, a že to přeci jen vyšlo. Přijeli jsme do menšího města, kde taťka zahlédl infocentrum. Abyste to správně chápali - mohla jsem poslat přihlašovací údaje kamarádce a ta by mi obratem napsala výsledek, ale nechtěla jsem. Přišlo mi to moc osobní a strašně jsem se bála a zároveň jsem tu radost nebo smutek chtěla pocítit sama na vlastní kůži a ne skrz prostředníka. 

Zastavili jsme u infocentra. Přebíhala jsem silnic a utíkala dovnitř. Pamatuju si, že byli přesně 4 hodiny odpoledne. Když jsem přišla paní, co seděla za pultem i se svým malým vnoučetem mi řekla, že zrovna zavírá. Vysvětlila jsem jí celou situaci, že jedeme z Olomouce, a že mi zveřejnili zrovna výsledky přijímacích zkoušek na internetu, a že se na to jen potřebuju podívat, že to bude vteřinka. Souhlasila, protože naštěstí ještě neměla vypnutý počítač (uf, když vám to sem sepisuju, vrací se mi živě pocity z toho dne a v žilách mi proudí čistý adrenalin!!! Neuvěřitelné, jak moc to byl pro mě silný zážitek). Najela jsem na IS, rozklikla jsem přihlášku a najela na výsledky. Už ani nevím, jestli jsem první otevřela zubní nebo všeobecné, ale myslím, že všeobecné - a tam stálo: PŘIJATÁ.

Vytryskly mi slzy, začala jsem hlasitě vzlykat a koukla jsem se na zubní - stálo tam NEPŘIJATA Z KAPACITNÍCH DŮVODŮ. V ten moment mi to bylo ale úplně jedno. Ještě jsem se v rychlosti podívala na body a na rozpis bodů z jednotlivých předmětů, v slzách jsem poděkovala paní s tím, že jí to samozřejmě chci zaplatit, ale když viděla mou radost, zeptala se mě jen na jakou vysokou jsem přijatá, a že když mě teda vzali, tak to mám od ní grátis. 

Když jsem vyšla z infocentra, taťka už na mě netrpělivě čekal. Přes silnic jsem mu jen ukázala zvednuté oba dva palce - v ten moment to pro mě bylo gesto vítězství. Přebíhala jsem silnici a nedávala jsem ani moc pozor na auta, taťka mi pak říkal, že měl strach. Jeli jsme domů.

V autě jsem poslala hromadnou smsku všem, kteří si to zasloužili vědět, a kterým jsem chtěla dát to vědět. Pak jsem volala mamce a babičkám. Taťka brečel. Nikdy jsme ho plakat neviděla, ale v tom autě mu dobrých deset minut jely slzy naprostého štěstí. Věřili mi a musí to být úžasný pocit, když se vašemu dítěti začíná plnit ten největší životní sen, který zatím má. 

Dnes mi přišla na ask zpráva, že prezentuju na sociálních sítích to, že se na medicínu nejde dostat na poprvé - jde to. Já jen říkám, že je to těžké. Je to těžké i napodruhé a nikdy to není lehké, ale tím, že věříte, tím, že makáte každičký den, se vám to jednou všechno zúročí a začnou se vám plnit sny! Tak, jak se to právě v tom malém městečku, v infocentru začal plnit můj sen a začala má šestiletá cesta, plná radostí i strastí, smutku a slz, štěstí a naděje <3

Nyní bych chtěla pogratulovat všem přijatým v letošním roce 2017 - jste neuvěřitelně šikovní a zasloužíte si minimálně zlatého bludišťáka!!! Užívejte volno a klid, načerpejte sílu do začátku vaší nové životní etapy a buďte na sebe hrdí!!! 

(Je mi mimo jiné ctí vám prozradit, že mi psala na instagram poděkování slečna, která letos skončila na přijímačkách na zubní do Olomouce na 1. místě - já na tom zásluhu nemám, ale tohle je něco, co opravdu zahřeje u srdce)

Vám, kterým se to letos nepodařilo - nezoufejte. Někteří z vás si sen splní příští rok, další si najdou jiný sen. Přesně na vás bude orientovaný můj příští článek, který vyjde po zkoušce z biochemie, tak vydržte. Věřte, že máte mou maximální podporu, a kdyby vám bylo těžko, neváhejte mi napsat - vím, jak se cítíte, vím, jaké to je a vím, že to bude nakonec hořkosladké!! Jen nepřestávejte věřit :)

Mám Vás ráda. Všechny.

Per Aspera ad Astra

Zatím Nadšená Medička (snad brzy třeťačka se vším všudy).

Komentáře

  1. Ahoj, chci ti poděkovat za nejen psychickou podporu (skripta z biochemie) kterou jsi mi celý rok poskytovala aniž bys mě vůbec znala. Jsem přijata na medicínu do Brna i do Prahy a zčásti za to vděčím tobě - takže moc děkuji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ♥♥ Moc ti gratuluju!!! Těším se s tebou, je to skvělé :)) Doufám, že půjdeš k nám :D

      Vymazat
  2. Ty vado mě to taky dohalo až k slzám se ti přiznám :D můžu se jen zeptat, do té Olomouce ses dostala? jinak pokud to nezměním mě to čeká příští rok tak uvidíme! Držím palečky ve studiu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jeee 😂 Tak to mě potěšilo! 😂😂 Jinak nee, do Olomouce jsem se o pár bodů nedostala, ale na odvolání by mi to asi vyšlo 😊 Budu to držet moc palce a já děkuji za ty tvoje 😊🙏🏼 Zítra bude potřeba!

      Vymazat
    2. Pripájam sa, normálne som to prežívala s tebou, keď som čítala tento článok :D A pri poslednom odstavci len slzy v očiach :) Si neuveriteľne šikovná a tvoje články inšpirujú mnoho ľudí, neprestávaj písať, držím palce v tretiaku :)

      Vymazat
    3. Děkujuuuu ♥ To je vždycky úplná krása číst takové komentáře! :) Budu se snažit psát dál ve stejné kvalitě a pořád vás bavit a inspirovat a snad budu i za chviličku třeťačka :)

      Vymazat
  3. ahoj, máš super blog :) mě původně do Brna o bod nepřijali, takže jsem měla nastoupit do Olomouce, ale nakonec hranici právě o ten jeden bod posunuli, takže budu od září další zatím nadšená medička v Brně :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujii :) Jéé, tak to mám radost! Fakt velkou, protože vím, jaké to je, když si vybereš přednostně jednu fakultu a je to pak o to lepší, když se na ni i dostaneš! Ale Zatím Nadšená je jen jedna! :D (Trošku "sassy" závěr :D ).

      Vymazat
  4. Úplně jsem si vzpomněla na sebe. Když jsem to četla, měla jsem husinu a dohnala jsi mě až k slzám děvče! 😊 Je krásné, když se splní sen a když jsi měla kolem takovou podporu. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alžbětko, k slzám jsem tě dohnat nechtěla, ale když si na ten celý kolotoč vzpomenu, tak je mám v očích taky :D Bylo to strašné psycho, však to znáš, prožívala si to letos a máš to čerstvě v paměti :))

      Vymazat

Okomentovat